Po stopách hebridského pošťáka Ondry
21. 5. – úterý: Přestože vstáváme už v 7:15, z domečku odjíždíme až v 8:40. Naším cílem je Rhenigidale, osada do které byla dovedena silnice až v roce 1990. Hádáš správně, byla to poslední vesnice v celé Velké Británii, kam se místní museli dostávat buď po moři, nebo po svých. Jedenácti kilometrovou (náááádhernou) trasu spojující osadu s hlavním přístavem - Tarbertem, kterou obden chodil i místní „pošťák Ondra“, máme dnes v plánu projít i my.
Sluníčko a modrá obloha nejsou na Hebridách příslibem stabilního celodenního pařáku, a tak si s sebou do batůžku kromě jiného bereme i nepromokavé oblečení. Na Hebridách člověk nikdy neví. Výjimkou nejsou ani čtyři roční období v jednom dni a sněžit tu může i v létě. Po dvaceti minutách oblékáme nepromokavé bundy a pláštěnky. Začíná pršet a padat kroupy.
Stoupáme vzhůru, klesáme dolů a opět stoupáme vzhůru. Naše počáteční nadšení z krásné krajiny kazí náročnost stezky. „Ten pošťák to vůbec neměl lehký,“ shodují se holky u vrcholové pyramidy, od které vede cesta už jen dolů.
Vracím se pro auto a objíždím hory směrem k Tarbertu. Vyzvedávám holky za jezerem a společně jedeme do přístavu. Následuje typicky turistické kolečko – nákup suvenýrů, návštěva palírny ginu a prodejny Harris Tweed. Po odlehčení peněženek nasedáme opět do auta a vyrážíme do osady Hushnish. Někdy může být i cesta cílem, což platí o této skoro dvaceti kilometrů dlouhé kroutící se silničce, kde rychleji než čtyřicet kilometrů v hodině jet nechceš.
Do Hushnish přijíždíme odpoledne. Čekají nás tu načechrané, rohaté a heboučké kravičky z vysočiny, stejně jako nádherné bílé pláže a pomalu rozkvétající louky. Na Hebridách je opět nádherně- svítí sluníčko. Procházíme se okolo pláží a luk, když v tom zpoza kamene vystartuje vydra. Nezmůžu se na nic víc, než na bláznivou gestikulaci a výkřik „eeeehh“. Dvě sekundy a vydra už mizí mezi vodní řasy.
Máme hlad. Vracíme se tedy do Tarbertu a před další zastávkou doplňujeme energii pomocí dalších fish and chips. S plnými bříšky pokračujeme naši cestu na jih konkrétně do osady Luskentyre, kde se nachází stejnojmenná každoročně oceňovaná a dle mého názoru jedna z nejkrásnějších pláží ve Skotsku.
Procházíme se po pláži a stoupáme na duny. Na horizontu pozorujeme hory severního Harrisu a v dálce tušíme pláž u osady Hushnish. „Kdyby nebyla taková zima, člověk by si i zaplaval,“ říkáme si zabaleni v zimních bundách.
Do domečku se vracíme přesně ve chvíli, kdy přijíždí i Mirko, který pracuje v rybárně na ostrově Scalpay. V rukou drží dvě obrovské lososí filety. „To je pro vás,“ oznamuje nám a podává několikakilové ryby. Nevěřícně zíráme. Rádi bychom se nějak revanšovali, a tak aspoň aranžujeme hromádku z českých sladkostí – nostalgickou vzpomínku na daleký Mirkův domov.