Road-trip na Isle of Skye a výšlap na Ben Blaven
22. 6. – sobota: Balíme všechny věci a loučíme se s hostelem. Venku opět svítí sluníčko a místní scenérie je snad ještě krásnější než včera. Naším prvním dnešním cílem je návštěva dvouplášťových kamenných staveb, brochů v zapomenutém údolí Gleneag. Nasedáme do auta a stoupáme vzhůru. Carcoolka funí a statečně ukrajuje metr za metrem. Přijíždíme do sedla, ze kterého zase ostře klesáme dolů.
Jako první zastavujeme u Dun Troddan. Tak dobře zachovalé brochy se ve Skotsku dají vidět pouze tady, případně na ostrově Lewis (Hebridy) nebo Mousa (Shetlandy). Je vidět, že na místní památky Lonely Planet pozapomněl, neboť jsme u staveb úplně sami. Nikde nikdo. Jen my, modrá obloha, šťavnatě zelené stromy a travička. Od Dun Troddan se vracíme ke stejně dobře zachovalému Dun Telve, a pak nasedáme do auta a opět stoupáme a klesáme zpět k hlavní silnici na západ.
Zastavujeme hned za mostem Shiel Bridge u jednoho z mnoha skotských hřbitůvků, a pak už přijíždíme k vodnímu hradu Eilean Donan. Jestliže jsme v údolí Gleneag byli úplně sami, u Eilean Donan se nedá skoro ani hnout. Aby taky ne, místní hrad je po tom Edinburském nejnavštěvovanějším hradem ve Skotsku. Zdejší parkoviště se sice každoročně zvětšuje, turistické poptávce to ale pořád nestačí. A tak se často stane, že fotky chtiví turisté nemají ani kde zaparkovat.
Na ostrov Isle of Skye přejíždíme přes most Skye bridge. Z vesničky Kyleakin pokračujeme po hlavní (rozuměj jediné) silnici do Broadford, kde odbočujeme na úzkou jedno-proudovku směřující do Elgolu.
V Elgolu, malé „vesničce na konci světa“, je krásně. Pohoří Black Cullins máme jako na dlani. Auto necháváme u místní kavárny. Balíme batohy na dvoudenní výlet a dál už musíme pěšky. Naším odpoledním cílem je malá chatička, bothy Camasunary.
Procházíme po úzké exponované pěšince, z jedné strany moře z druhé kopečky. Před námi se s každým dalším krokem odkrývá další nový pohled na zátoku Camasunary bay. Ke stejnojmenné bothy přicházíme za dvě a půl hodiny. Do čtyř odpoledne děláme pauzičku, a protože je stále ještě krásně, balíme batohy a na lehko vyrážíme vzhůru na vrchol Ben Blaven.
Přecházíme most nad místním potokem a pokračujeme po improvizované cestičce stále vzhůru. Brzy se nám začínají odkrývat výhledy na okolní ostrůvky „Small isles“ v čele s Rumem a Eiggem. Vlevo od nás se zvedá černá hradba pohoří Black Cullins a chatička v zálivu Camasunary je už pouze maličkou tečkou.
Dostáváme se do kamenité části. Je pozdě odpoledne a Matěj s Verčou se rozhodují k návratu. Chvíli společně sedíme a rozmlouváme. Při cestě dolů se není jak ztratit. Naše chatička je pořád na dohled a počasí je stabilní. Necháváme tedy Verču s Matějem za zády a samy dvě s Álou pokračujeme vzhůru.
Ben Blaven je jedinou horou pohoří Black Cullins, která není součástí jeho hlavního hřebene. Máš-li štěstí a dostaneš-li se až na vrchol (když zrovna svítí slunce) spatříš neskutečné výhledy po celém Isle of Skye a jeho okolí. I přesto, že máme počasí jedna báseň, na vrchol to nakonec nedáváme. Je pozdě. Síly ubývají a nás ještě čeká cesta zpět. Po další hodině tak otáčíme i my a vracíme se do chatičky.
Je deset večer. Slunce stále ještě svítí a před chatou nás čeká stádo jelenů a laní. V Camasunary jsme téměř sami. Dalšími návštěvníky jsou jen Tasmánec s Polkou a večer ještě přichází dvě mladé Češky.
Cestou k hotelu Sligachan a první skotský déšť
23. 6. – neděle: Vstáváme, balíme a ještě před devátou vycházíme do sluncem zalité krajiny. Dnes máme v plánu projít skrz ostrov k hotelu Sligachan. Ještě před tím ale vyrážíme na menší výlet – na horu Sgurr na Stri (494 m), ze které je nádherný výhled na okolní vrcholky i nedaleké ostrovy.
Venku je krásně. Procházíme se po kamenité pláži a jediné, co nám kazí pohled, jsou mořem vyvržené plasty. I tady se zdejší komunita snaží s plastovým odpadem bojovat. Odpady jsou sbírány a vršeny na jednu obrovskou hromadu, pro kterou si jednou za čas připluje loď z nedalekého Elgolu. Jiné řešení zatím není.
Přicházíme ke staré bothy Camasunary, která je nyní, zanechaná na pospas přírodním vlivům, v dezolátním stavu. Před námi je řeka Amhainn Camas Fhionnairidh. Zkoušíme přebrodit její koryto, ale zdejší kameny jsou natolik kluzké, že se nakonec vracíme zpět a měníme zamýšlený plán.
V bothy dobalujeme poslední věci, nahazujeme batohy a vyrážíme po zpevněné cestě na sever k jezeru Loch na Creitheach. Místní cestička je na rozdíl od jiných dní poměrně suchá. „Opravdu dlouho nepršelo,“ myslím si pozorujíc přicházející frontu a s ní i nové řasové mraky na obloze.
U hotelu Sligachan už zase svítí sluníčko. Potkáváme první výletníky a jdeme se ubytovat do místního hostelu. Odhazujeme batohy a pohodičkujeme. Stopovat zpět pro auto do Elgolu vyrážím sama. „Nic nemůže být lehčí, než stopování na ostrově,“ říkám si, když mi zastavuje hned druhé auto a v něm turisté jedoucí až do mé cílové destinace!
Za necelé dvě hodinky jsem zpátky u hotelu Sligachan. Obloha temní, vítr se zvedá, a co chvíli slyšíme nový hrom. První dešťové kapky na sebe nenechávají dlouho čekat.