Camino Portuguese je rok od roku vyhledávanější variantou k nejnavštěvovanější pouti, Camino Frances. Celá trasa začíná v Lisabonu. My jsme se na cestu připojili v Portu, čímž jsme si celou trasu zkrátili na 250 posledních kilometrů. Druhá polovina září nás odměnila teplým počasím a dny téměř bez deště. Jak se nám putovalo? Kolik jsme si s sebou odvezli puchýřů? A zvládli jsme všechny nástrahy levou zadní?
Den velkých změn a příletů
13. 9. – pátek: Marcela přilétá do Porta už ve čtvrtek. Jak se později ukáže, její lety jsou jediné beze změn a na čas.
Pátek třináctého je pro někoho znamením smolného dne. Pro nás je to den velkých leteckých změn a zpoždění. První informace o změně letu dostávám k letenkám Pavly a Marie, které nakonec letí přes Ženevu a do Porta přilétají o hodinu a půl později, než je původně zamýšleno.
Daleko horší situaci musí čelit Majka s Ninou, které mají zpožděný hned první let z Vídně, a kvůli němu nestíhají přestup v Madridu. Volám na stránky kiwi.com, přes které si holky koupily letenky, a zařizuji změnu druhého letu. První náhradní let (aniž by si musely cokoli připlácet) přilétá do Porta až ve 23:05…
S Pavlou a Marií se zdravíme na letišti „už“ v 13:35. Společně jedeme do města, kde potkáváme Marcelu. Po létě stráveném ve skotské vysočině mi je v Portu pořádné vedro. Jsou dvě hodiny odpoledne, nejteplejší část dne. S návštěvou vyhřátého města tedy nespěcháme. Místo toho využíváme stínu hostelové zahrady, kde sedíme, povídáme a popíjíme čaj.
Okolo páté odpolední největší pařáky polevují. Využíváme podvečerního chládku a jdeme se projít do historické části města. Procházíme okolo kostela Karmelitánek, k ikonické věži, barevnému nádraží a nakonec se ocitáme i před dominantu města, obrovskou katedrálu Sé.
Scházíme dolů k řece a cestou potkáváme malinkou zapadlou restauraci s denním menu za 8 euro. Dlouho neváháme a zabíráme poslední volný stůl. Hodinu poté se s plnými bříšky odvalujeme od stolu a pokračujeme ve večerní procházce k řece Douro. Je pátek večer a ve městě to žije. Všude zní hudba, svítí světla, restaurace i břehy řeky jsou v obložení lidí.
Vracíme se zpátky na hostel. Ve 23:00 odjíždím na letiště vyzvednout holky a v půl jedné se vracíme zpět. Nevybalujeme. Za necelých šest hodin opět vstáváme a vyrážíme na první etapu naší pouti.
Etapa první: Z Mercado do Santa Clara
14. 9. – sobota: Budík nepříjemně vyzvání. Je 5:55 a já rozlepuji jedno oko za druhým. Venku je tma. Dobalujeme napůl rozbalený batoh a vyrážíme na tramvaj. Majka trochu nestíhá. Ve stresu přicházíme na zastávku a omylem si sedáme na druhou stranu, takže nám tramvaj nakonec ujíždí. Za 14 minut přijíždí další vůz a v 7:15 už vystupujeme na zastávce Mercado.
První žlutou šipku vidíme už před mostem, po kterém přecházíme řeku Rio Leca. S novým ránem nás vítá industriální zóna severního Porta. Abychom se místním továrnám vyhnuli, volíme první etapu okolo pobřeží.
Trasa vede po kolonádách a dřevěných cestičkách přímo mezi písečnými dunami. Není tu jediný stín, a tak jsme rádi za brzké vstávání, díky kterému překonáváme většinu z 22 kilometrů už dopoledne.
Majka s Ninou si chtějí užít trochu toho moře a pláží, a tak zastavují ještě před cílem a odpočívají na žlutém písečku. My ostatní přicházíme do albergue Santa Clara těsně před druhou hodinou odpoledne. Hostel se začíná pořádně plnit. Volám holkám, které nakonec přicházejí „za minutu dvanáct“ a jako poslední se ještě ubytovávají v plném albergue.
V 19:00 je v nedalekém kostele mše. Po včerejší probdělé noci s díky odmítám a jdu spát. Holky se jdou projít po městečku a některé pak zůstávají i na mši.