Poslední skotský výlet roku 2019 nás zavedl opět na daleké západní ostrovy Vnějších Hebrid. Jak jsme si to s holkami užily? A kolik se toho dá stihnout během desetidenního dobrodružství?
Cesta na Isle of Skye
27. 8. – úterý: V 11:15 přistává na letišti v Edinburghu letadlo z Prahy a v něm dvě holky, Tereza a Ilona. O půl hodiny později se zdravíme na nedalekém parkovišti a vyrážíme rovnou na sever. Slunce je zahaleno v mracích. Sjíždíme z rychlé dálnice a pokračujeme dál na severozápad přes krásná kamenná městečka Callander, Crianlarich a Tyndrum. Po dvou hodinách zastavujeme na vyhlídce nad jezerem Tulla a o několik kilometrů dál vjíždíme do GlenCoe.
Glencoe je jedním z nejnavštěvovanějších údolí. Láká svou jednoduchou dostupností a nádhernými scenériemi. Pokud někdy pojedeš kolem a bude zrovna čas a dobré počasí, doporučuji se podívat na jeden z místních kopců. Treky jsou tu nádherné a téměř bez lidí. Ano, i tady platí, že 99% turistů nezvládnou dojít dál než 100 metrů od autobusu.
Je potřeba trochu protáhnout nožky, a tak zastavujeme i my. Času není nazbyt. Potřebujeme stihnout odpolední trajekt na ostrov Skye, a tak se procházíme pouze k nedaleké vyhlídce, ze které je krásný pohled na okolní úzké údolí a vysoké zelené hory okolo.
Přijíždíme do Fort William a jedeme nakoupit do velkého supermarketu Morrisons. Návštěva města holky neláká, a tak pokračujeme dál k nedaleké technické památce Neptunovu schodišti. Neptun staircase se skládá z přibližně osmi na sebe navazujících plavebních komor, které ukončují Kaledonský plavební kanál vedoucí z Invernes do Fort William. Procházíme se okolo jednotlivých komor a obloha nad hlavou nám začíná temnět. Přichází déšť.
Po kroutící se silnici přijíždíme ke Glenfinnanu, viaduktu, po kterém přijížděl i Harry Potter do Bradavic, a také k jedné z prvních železobetonových staveb ve Velké Británii vůbec. Jdeme se podívat na zdejší pahorek, ze kterého máme skvělý výhled jak na most, tak na nedaleký památník Bonnie Princi Charliemu, sjednotili skotských klanů během posledního Jakobitského povstání.
Scházíme z vyhlídky a pokračujeme směrem do zátoky ke zdejšímu památníku. Do Mallaigu to máme ještě 40 minut jízdy. Poslední trajekt na Isle of Skye za chvíli vyplouvá, a tak musíme pokračovat dál. Do přístavu přijíždíme o deset minut dříve, než je třeba. Ukazujeme lístky na trajekt, a brzy se už naloďujeme. Po třičtvrtěhodinové plavbě, chvilku před sedmou, vjíždíme na první z navštívených hebridských ostrovů, Isle of Skye.
Za další hodinu se dostáváme k hostelu Skyewalker backpackers. Zdravím se s Georgií, dcerou majitele a dostávám klíče k soukromému pokojíku.
Isle of Skye a výšlap na nejvyšší hebridskou horu, An Clisham, 799 m
28. 8. – středa: Vstáváme v 7 ráno. Venku je pod mrakem a předpověď neradostná. V 7:30 snídáme a v 8:20 už odjíždíme do Portree, kde nám prší. Jdeme se podívat do barevného přístavu a skrz kamenné uličky ostrovního „velkoměsta“.
Dál na sever zastavujeme u vodopádů Leith waterfalls. Dnešní deště udělaly, z jindy poklidných vodopádků, zažloutlou vodní masu valící se přes několik pater peřejí dolů a dál do moře. Přeparkováváme auto o několik stovek metrů dál na sever a jdeme se podívat k pobřeží, kde se prý údajně nachází zkamenělé dinosauří stopy. Kloužeme dolů po bahnité cestě, a co chvíli zachraňujeme další očividný pád. U pobřeží začínám litovat, že jsem si s sebou nevzala návleky. Kromě skupiny studentů geologie jsme u skalnatého pobřeží téměř sami. Jdeme se podívat až na nedaleký cíp, ale kromě zvláštních kruhových geologických útvarů nevidíme nic, co by se i vzdáleně podobalo dinosauřím stopám.
Vracíme se zpět a zastavujeme u skupiny studentů. „Jejich lektor by o dinosauřích stopách mohl něco vědět,“ říkám si a neohroženě přicházím k jednomu z místních učitelů. Postarší pupkáč mi pak na pobřeží ukazuje něco, co by se s velkou dávkou fantazie mohlo za stopy považovat. Chvíli s holkami chodíme okolo pobřeží, ale brzy toho máme dost. Čas začíná kvapit, a tak musíme pokračovat dál.
U nejslavnějšího ostrovního vodopádu, Kilt Rock, potkáváme spoustu turistů. Aby ne, zdejší vodopád padající po čedičových sloupech přímo do moře láká k návštěvě i během deštivých dní. Za vesničkou Staffin začínáme stoupat vzhůru. Před námi je pohoří Troternish a jeho část s vyhlídkami Quiraing, kde nám mrholí. Místo obvyklého výletu okolo skal a vzhůru na zdejší horskou plošinu přicházíme pouze k první vyhlídce, ze které nás žene pryč vítr a déšť.
Do přístavu v Uig přijíždíme akorát včas. Řadíme se do fronty aut a brzy se už naloďujeme na velký několikapatrový trajekt. Před námi je téměř dvouhodinová plavba na ostrovy Vnějších Hebrid.
Jako by byl jiný den. Připlouváme do Tarbetu, kde nás vítá sluníčko a jasná obloha. Jedeme se ubytovat, a protože ještě není příliš pozdě, vyrážíme na další výšlap a to rovnou na An Clisham, nejvyšší horu místních ostrovů.
Auto necháváme na parkovišti přímo u hlavní silnice. Navlékáme pohorky a návleky a jdeme skrz mokrou krajinu přímo vzhůru. Je nádherně a viditelnost je neskutečná. Ve Skotsku se ale počasí může změnit během chvilky, a tak není radno spoléhat na neměnnou modrou oblohu.
Posledních 100 výškových metrů před vrcholem se potvrzuje skotské pořekadlo o čtvero ročních obdobích v jediném dni. An Clisham se zahaluje do mraků a začíná brutálně pršet. Otáčíme zpět a scházíme dolů. Po chvíli jsme mokré jako tři myši. Poslední třetinu kopce scházíme téměř ve tmě a domů přijíždíme až okolo desáté večerní.