Vnější Hebridy v dešti
29. 8. – čtvrtek: Hory jsou zahaleny v mracích. Prší. Přesně podle předpovědi. Ideální den k turistické návštěvě placatého a rašelinou pokrytého ostrova Lewis. Jako první zastavujeme u kamenného neolitického kruhu Callanish I. Megalitická stavba s půdorysem keltského kříže je už několik desítek let zapsaná na seznamu UNESCO. Přesto se u nejvýznamnější kulturní památky ostrova ocitáme téměř samy. Je ráno, fouká a mírně prší. Většina turistů je ještě v posteli. Kromě Calanish I se okolo stejnojmenné osady nachází i další dva výrazně menší kruhy Callanish II a III. Od návštěvnického centra a Calanish I se tedy vracíme na obhlídku dalších kruhů, a pak odbočujeme z hlavní silnice směrem na jih k ostrovu Big Bernera.
Na Big Bernera se nachází nádherná pláž a kousek od ní i replika domu z doby železné. Originál nejen tohoto domu, ale i celé vesnice bys našel ukrytý v písku přímo několik metrů pod vlastní replikou. Celá vesnice byla jen náhodou objevena po jedné ze zimních bouří místními obyvateli. Po důkladných archeologických průzkumech se vědci rozhodli co nejlépe vesnici zakonzervovat. Pohřbili ji tedy zpátky do písku. Aby celý objev nezapadl v zapomnění, byla postavena alespoň replika jednoho z domů, polo-zemnice, která v současné době reprezentuje celý nález.
Obcházíme malou stavbu s travnatou střechou, a pak se vracíme zpátky do konečně otevřeného návštěvnického centra u Callanish, kde si dopřáváme kafíčko a quiche.
Nedaleko odtud se nachází i další zajímavá stavba, broch, dun Carloway. Dvouplášťová kamenná budova kruhového půdorysu je typickou skotskou stavbou z období počátku letopočtu. Výrazně mladší jsou budovy takzvaných „black houses“ (černých domů). Kamenný obdélníkový základ se stěnami tlustými i jeden metr a vřesovcovou střechou dostal svůj název podle černého kouře vznikajícího při hoření rašeliny, kterou se stavení vyhřívalo.
Nejkrásnější příklad těchto domů najdeš ve zrekonstruované vesnici Gearrannan, která se nachází jen několik kilometrů od brochu Carloway. Obhlížíme domečky, u kterých prší a pokračujeme dál na sever k podobně zrekonstruovaným stavbám, mlýnici a pekárně z doby norských osadníků. Konečně přestává pršet. U Clach an Trushal, údajně nejvyššího skotského menhiru, svítí sluníčko.
Pokračujeme dál na sever a brzy se dostáváme na nejsevernější výběžek ostrova, Butt of Lewis. I přesto, že se jedná o největrnější místo velké Británie, svítí sluníčko a je příjemně. Procházíme okolo místních skal a monitorujeme vodní hladinu. Dnes nemáme štěstí, delfíni loví v jiných vodách.
Po krátké procházce nasedáme opět do auta. Míjíme rašelinové pláně a políčka, kde ostrované odpradávna těží rašelinu na podpal, a po půlhodině přijíždíme do ostrovního „city“, Stornoway. Jako bychom se ocitly v jiném světě. Po osamělých útesech na severu ostrova jsme obklopeni lidmi. Jedeme nakoupit do místního Tesca, kde je situace ještě horší.
Ve Stornoway toho k objevení moc není. V podstatě jen pár kamenných uliček, několik obchodů s Harris Tweed, kulturní centrum a nespočet kostelů. V místním přístavu objevujeme památník věnovaný lodnímu neštěstí Iolaire, a po malé procházce přejíždíme k místu, kde se ono lodní neštěstí událo.
Přesně před sto lety v noci z 31.12.1918 na 1.1.1919 tady ztroskotala loď dovážející skotské přeživší vojáky z první světové války domů. Bouře to musela být obrovská. Zachránilo se jen několik desítek vojáků a více než dvě stě přišlo o život. To všechno jen 50 metrů od pobřeží!
Poslední dnešní zastávku děláme u kostela sv. Columby, jednoho z nejstarších na ostrově, a pak už se vracíme zpátky domů.