Okolo Scalpay a osady Hushinish
30. 8. – pátek: Vstáváme a venku opět prší. Nepospícháme. Dle předpovědi počasí má být odpoledne krásně… tak snad. Po pořádné snídani nasedáme do auta a odjíždíme na ostrov pokladů Scalpy. Kroutím volantem napravo a nalevo, až konečně přijíždíme na konec silnice, kde se nachází menší parkoviště. Zastavujeme a jdeme se projít k majáku Eilean Glas.
Eilean Glas byl postaven roku 1789 a patří mezi čtyři nejstarší majáky na západním skotském pobřeží. Poprchává. Bereme si návleky a nepromokavé oblečení. Před bílo-červenou stavbou pršet přestává. Obhlížíme polorozpadlý maják, na kterém zub času vyhlodal spoustu děr a nahlížíme i do přilehlých hospodářských budov.
Počasí se vylepšuje, a tak místo stejné cesty zpět volíme delší trasu okolo pobřeží. Zpátky u auta nám už nad hlavou svítí sluníčko! Vracíme se do Tarbetu a zastavujeme u krámku s fish and chips. Dlouho se tu nezdržujeme. Když je na Vnějších Hebridách hezky, je potřeba toho využít! Nasedáme do auta a za chvíli zastavujeme u jedné z mnoha místních galerií. Kafíčko a prohlídka neskutečně krásných fotografií místní přírody nám dělají dobře na duši.
Odbočujeme a z hlavní silnice jedeme na západ. Projíždíme okolo komína, poslední vzpomínky na kdysi fungující velrybářskou továrnu a cesta se začíná kroutit- doprava, doleva, nahoru a dolů. Na konci úzké asfaltky nás čeká nádherná bílá pláž, tyrkysové moře, několik domečků osady Hushinish a huňaté kravičky z vysočiny.
Počasí je stále ještě famózní. I tak ale raději oblékáme nepromokavé bundy a návleky. Bílou písečnou pláž i nádherné louky necháváme za zády. Otevíráme branku a dostáváme se na úzkou kamennou pěšinku směřující okolo pobřeží vzhůru. Před námi se objevuje pohled na jezera Loch na Cleabhaig a Loch a´Ghlinne.
Scházíme k bílé pláži Tráigh Mheilein. Je odliv a na obrovské pláži jsme úplně sami! V dálce vidíme divoké hory severního Harrisu a vlevo od nás ostrov An Sgarp. Na konci pláže přicházíme ke kamenité části. Nachází se zde zeleno-červeno-bílé kamínky lewisianů. Sbíráme menší úštěpky, a pak pokračujeme po zelených loukách až do sedla nad Loch a´Ghlinne. Stoupáme stále vzhůru. Holky jsou statečné. Hlavně Ilonka, která má strach z výšky. Po půlhodině šplhání přicházíme na vrchol Huiseabhal Beag 306 m. Podvečerní slunce halí okolní krajinu do neskutečných barev!
Terka stejně jako já fotí o sto šest. Popisuji holkám jednotlivé vrcholy, aby si dokázaly představit, kde se vlastně nacházíme, a co všechno vidíme, a pak už nás čeká nepříjemný sestup dolů. Ne, z Huiseabhal Beag nevede žádná cesta. Fotíme se s krásným západem slunce a opatrně scházíme po příkrém svahu dolů. Zachytáváme se rozkvetlých vřesů, které nám slouží jako improvizované zábradlí a po dvaceti nekonečných minutách přicházíme do rovinatější části. Nasedáme do auta a plni zážitků přejíždíme zpět domů, kam se dostáváme až ve čtvrt na devět.
