Snový výšlap v Black Cullins
3. 8. – sobota: Vstáváme brzy. Předpověď počasí se naplnila. Je nádherně. Snídáme, balíme věci a v 9:00 jsme už nachystáni v údolí Glen Brittle.
Jdeme po úzké kamenné pěšině stále vzhůru. Vpravo nás lákají pohledem ostrovy Canna, Rum a Eigg, které trčí jako tři Mohykáni z třpytivého moře. Sluníčko svítí a mraky se s každým dalším krokem stále více rozplývají. Viditelnost je skvělá.
Po několika hodinách se ocitáme na konci horského údolí, u jezera Loch Coir´a´Ghrunnda. Dál už oficiální cesta nevede. Relaxujeme na břehu chladné vody a přemýšlíme, zda vyrazit ještě o kousek výš. K dalšímu postupu přemlouvám pouze Mira a Žanetku. Ostatní dál odpočívají u jezera, a pak schází dolů na černou pláž v Glen Brittle.
Po další hodince drápání se po čtyřech vzhůru přicházíme na hřeben. Zdejší výhledy se nedají popsat, to se musí zažít! Jedním slovem neskutečné! Přímo pod námi vidíme údolí se zátokou a jezerem Coruisk, naproti nám ční černý hřeben železných hor Black Cullins, vpravo vidíme hory skotské pevniny a o trochu dál jako korálky další hebridské ostrovy. Prostě nádhera!
Chvíli pobudeme, a pak se už chtě nechtě musíme vracet zpátky do údolí. Cestou se ještě stíháme zastavit u jezera Coir´a´Ghrunnda a vykoupat se v místní ledové vodě (odhaduji to na 8°C). K autu přicházíme v 15:30. Nasedáme a vyrážíme do ostrovního „velkoměsta“ Portree, kde se odměňujeme čerstvými fish and chips.
V Portree také dokupujeme poslední nezbytnosti, a pak už musíme pokračovat dál na trajekt, který má (k naší nelibosti) půlhodinové zpoždění. Do Tarbertu, přístavu a současně největšího městečka na ostrově Harris, připlouváme po osmé večerní. Slunce je ještě vysoko na obloze. Oproti České republice se na ostrovech Vnějších Hebrid nacházíme výrazně severněji, a tak tu slunce v letních měsících zapadá o dost později.
Po necelé hodince jízdy přijíždíme k pronajatému domečku. Poprvé konečně vše vybalujeme a stále ještě úplně nadšení z dnešního výšlapu otvíráme první víno a pivečka…
Pošťácká stezkou trochu jinak :)
4. 8. – neděle: Vstáváme po třech hodinách spánku. Je 7:30 a já začínám litovat nočního bujarého večírku. Snídáme a balíme věci na jednodenní výlet. Poněkud rozbití nasedáme do auta a sjíždíme na jih k horám ostrova Isle of Harris. An Clisham, nejvyšší hora ostrovů, je zahalena v mraku. V rychlosti měním plán a parkuji na druhé straně silnice. Obouváme pohorky a oblékáme návleky.
Před námi je hora Todun a malá úzká cestička směřující do Tarbetu. Zamykáme auto. Asfaltovou silnici necháváme za zády. Po pěšině se dostáváme až do sedla nad jezerem Lochannan Lacasdail. Je bezvětří a midges, malý otravný hmyz, saje krev ze všech živých bytostí v okolí.
V sedle necháváme cestičku cestičkou a odbočujeme doleva mezi vřesy, lišejníky a rašelinu. Přecházíme jeden kopeček za druhým, a konečně je před námi poslední stoupání a holý vrchol Todun. V bezlesé krajině jsme úplně sami. Společnost nám dělají pouze sporadicky se pasoucí ovce.
Na vrcholu děláme první větší pauzičku. Naproti stojící hora Clisham je do půlky zakryta v mraku. „Dobře, že jsme se rozhodli vyrazit raději sem,“ říkám si. I ranní kocovina se začíná pomalu vytrácet, a tak se mi v hlavě rodí plány na prodloužení našeho výletu.
Scházíme po východním hřbetu, ze kterého se dostáváme do šikmé spáry a žlabu. Nikdo nehudruje. Místo toho si v obtížném terénu vzájemně pomáháme. Přicházíme až k Pošťácké stezce, turisticky (rozuměj 10 návštěvníků v nejhlavnější sezóně během víkendu) vyhledávané trase vedoucí mezi Rhenigidale a Tarbetem. Opět začínáme stoupat a já slyším první revoltu: „Neříkala jsi včera večer, že dnes bude odpočinkový den?“ Nějak si na své včerejší prohlášení nemohu vzpomenout. Přicházíme k nejvyššímu bodu cesty a před námi se otevírá pohled na Tarbet.
Scházíme k silnici. Zpátky k autu se vracíme okolo jezera Lochannan Lacasdail. Začíná poprchávat. Na horizontu nás čeká známé sedlo, ze kterého jsme před několika hodinami odbočili směrem na Todun. Většina z nás se už vidí zpátky v domečku. Ani já nejsem výjimkou. Začíná na mě dopadat únava po včerejším bujarém večírku. Cesta okolo jezera se vleče… Konečně přicházíme do sedla. Auto, cíl našeho výletu, je na dohled. Jupííí!
Překračujeme most přes potok, jehož průtok za deště viditelně zintenzívněl, a konečně můžeme sundat návleky. Celí zmordovaní nasedáme do auta. „Zítra žádný výšlap,“ slibuji posádce na cestě domů.