Dobrodružství od rána do večera!
11. 7. – čtvrtek: I dnes vstáváme v 7:00. Snídáme a vyrážíme na nedalekou ikonickou horu Suilven (731 m). Většinu věcí si necháváme předbalené v bothy, a tak je naše cesta vzhůru výrazně pohodlnější. Procházíme se po široké cestě okolo potoka a po prvních třech kilometrech odbočujeme na nově upravenou cestu vzhůru. Honzu pořád ještě bolí koleno, a tak se společně s Pavlou vrací do základního tábora bez vrcholové fotky.
My ostatní pokračujeme ostrým stoupáním pomalu vzhůru. Čím jsme blíže vrcholu, tím častěji se dostáváme do mlžných závojů, ve kterých se Suilven nachází. Přicházíme na vrchol a chvíli čekáme. Výhledy střídají bílou tmu mraků. Scházíme zpátky do Bothy a náhle se dělá krásně. Martin dokonce odhazuje vrstvu za vrstvou a jde jen v tričku.
Do bothy přicházíme právě v čas. Začíná pršet. Vaříme oběd a balíme všechny zbylé věci. Po půl hodině pršet přestává, a tak můžeme zase vyrazit do přírody. Vracíme se k autu, a pak zpátky do vesničky Lochinver, kde si užíváme komfortu veřejných záchodů :).
Jedeme dál na sever. Nikde nikdo. Jen klikatící se silnice, pláně a hory. Před Unapool nás předjíždí jediné auto. Přemýšlím, jak daleko to máme do další bothy a v tom na mě začne posádka volat: „Ty jo! Viděli jste to? Kláro JEĎ!“ Chvíli nechápu, co se vlastně děje, a pak mi to všechno s narůstajícím srdečním tepem dochází. V pangejtu, zatáčce přibližně 300 metrů před námi, je auto na střeše. To auto, které nás před třiceti sekundami předjíždělo!!!
Snažím se zařadit, ale moc mi to nejde. Přijíždíme k autu, jehož pasažérka sedí v šoku u silnice. Nikdo z nás nechápe, jak se mohla tak rychle a zcela bez škrábance dostat z auta uvězněného v mokrém rašelinovém příkopu. Voláme záchranku a postupně zastavujeme auta okolo. Kluci kontrolují auto. Opravdu jela sama. Balím slečnu do tepelné folie a čas běží. Je v šoku. Dávám jí mobil, aby mohla kontaktovat rodinu. Uklidňujeme, jak se dá. Náhodou přijíždí dobrovolný hasič, který se, stejně jako ostatní účastníci (téměř nulového provozu) přidává k pomocníkům.
Po hodině odjíždíme směrem do Kylestrome. Záchranka, policajti, hasiči…nikde nikdo a to i přesto, že na záchranný systém volal snad každý ze zúčastněných. První známku pomoci slyšíme až u Kylestrome, kde potkáváme protijedoucí hasiče. „Hodina a půl!“ říkám si a s ještě stále bušícím srdcem parkuji auto na místním parkovišti.
Obloha se jasní. Před námi je posledních 7,2 kilometrů a 250 m převýšení. Jdeme pomalu po příjemné štěrkové cestě okolo mořské zátoky, kde pozorujeme líné tuleně. Naším dnešním cílem je bothy Glendhu. Přicházíme okolo 21:15. I tady jsme nakonec sami. Honzovi to nešlape. Koleno zlobí tak, že v podstatě jen kulhá. Vracím se pro Pavlu a pomáhám alespoň se zátěží.
Když tě hora nepustí
12. 7. – pátek: Plán je jasný. Vstát v 6:00 a zkusit překonat místní hory hned po ránu, kdy hlásí dobré počasí. Zaklapávám budík a dívám se ven. Poprchává. Okolní hory jsou už od moře zakryty mraky. „Někdy tě prostě hora nepustí,“ říkám si při pohledu z okna a se souhlasem ostatních měním plány a posouvám budík na 7:30.
Balíme věci a místo treku přes hory jdeme zpátky k autu. Honza s Pavlou se rozhodují odpočívat, a tak dáváme společný sraz u auta v 16:00. Se Zuzkou a Martinem máme v plánu výlet k majáku na skalnatém výběžku Stoer Head. Po necelé hodince vyhlídkové jízdy přijíždíme k majáku. „Mlha přede mnou, mlha za mnou.“ Asi tak by se daly definovat naše „výhledy“ po okolí.
Nevzdáváme to. Nasazujeme pohorky a vyrážíme přes mokrou pláň směrem k mořské skalní jehle, The Old Man of Stoer. Zhruba v polovině procházky se náhle zvedá mlha a my konečně vidíme tu krásu okolo. Maják, ostré skalní útesy a nekonečný Atlantský oceán. Kocháme se asi tak pět minut, a pak se nám „okno“ opět zavře.
Na parkoviště přijíždíme chvilku po 16:00. Akorát včas. Pavla s Honzou zrovna přichází. Společně vyrážíme do kempu ve Scourie, kde se opět naposledy rozdělujeme. Honza s Pavlou si chtějí dopřát trochu toho luxusu, a tak si objednali noc v místním hotelu. Nám ostatním musí stačit pohodlí stanů :).