Roadtrip po severním a severovýchodním pobřeží
15. 7. – pondělí: Předpověď počasí hlásí slunečno, a tak není čas ztrácet čas. Budík zvoní v 7:00. Za hodinu a půl už nasedáme do auta a vyjíždíme směrem na nejsevernější bod pevninské Velké Británie.
Na Dunnet Head jsme téměř sami. I tady sídlí kolonie papuchalků, malých roztomilých ptáčků. Procházíme se okolo pobřeží a kromě mořského ptactva pozorujeme i vzdálené Orkneje. Modrá obloha, slunce a čerstvý chladný vzduch tvoří ideální podmínky pro fotografie i vzdálených ostrovů.
Další zastávkou je Duncansby head. I zde je pobřeží tvořeno vysokými skalními útesy a ostrými mořskými jehlami. Zdejší skály jsou ideálním hnízdištěm různých ptačích kolonií. V posledním patře, téměř u vrcholové trávy, nechybí ani tak oblíbení papuchalci. Procházíme se okolo pobřeží, a čím dál od parkoviště jsme, tím méně lidí máme okolo.
V John O´Groats, malé osadě, ze které vyjíždí lodě na Orkneje, kupujeme kromě suvenýrů i tradiční britský oběd fish and chips. Severní pobřeží necháváme za zády. Pokračujeme na jih přes město Wick až na parkoviště u zříceniny hradu Sinclair Girnigoe. Malá procházka nás vede přímo okolo orchideových luk k pobřeží, kde se zdejší hrad rekonstruuje. Procházíme přes dřevěný most do nikým nechráněné památky.
O poznání zachovalejší je několik desítek kilometrů jižněji položený zámek Dunrobin. Hezčí francouzskou barokní zahradu bys ve Skotsku těžko hledal. Místní sídlo je opravdu honosné. A během léta tak láká k návštěvě stovky turistů denně.
I v Chanonry point, místa častého výskytu delfínů, to nevypadá na soukromý večírek. Do Fortrose, nedalekého městečka, přijíždíme v podvečer. Na parkovišti zabíráme poslední volné místo a společně s desítkami dalších návštěvníků obhlížíme mořskou hladinu. Fouká a je zima. Čekáme, ale když ani po dvaceti minutách nespatříme jediného delfína, nasedáme do auta a pokračujeme trošku zklamáni do Inverness.
V Inverness nás čeká ubytování v hostelu a večerní odpočinek.
Zpátky do města
16. 7. – úterý: Vyzvedávám všechny v hostelu a společně přejíždíme k nedalekému bojišti Culloden, místa poslední bitvy mezi Skoty a Angličany, a také poslední bitvy na britském území vůbec. Je brzy ráno, a tak máme rozlehlé parkoviště téměř jen pro sebe.
Kdybych neznala historii místní chajdy, neviděla kameny jednotlivých bojujících klanů a vlajky jednotlivých oddílů, asi bych se teď procházela po louce jako každé jiné. Jenže my jsme na bojišti a zdejší masakr je i po několika staletích pořád cítit ve vzduchu.
Během další pauzy, návštěvy neolitických hrobek v Clava, se vracíme do starší historie. Obrovské kamenné hrobky, nebo alespoň to, co z nich zbylo a kamenné kruhy, jsou fascinující o to víc, že jsme zde téměř sami.
Nad hlavou nám svítí sluníčko, a tak je skoro škoda, že se musíme vrátit zpátky do Edinburghu. Cestou na jih nás čeká ještě několik pauziček. V Aviemore dokupujeme pár dobrot a v městečku Dunkeld obdivujeme místní katedrálu a malé historické domečky. Kousek od Edinburghu stavíme ještě u červeného Fort Bridge, UNESCO a odpoledne pak přejíždíme k Rosslynské kapli. V Asdě dokupujeme poslední suvenýry a pak se jedeme ubytovat.
V 16:30 zamykáme malý pokojík a vyrážíme do města. Naši obhlídku končíme před osmou večerní, kdy je potřeba se zabalit a trochu prospat. Zítra nám to letí už v 6:00!
Sbohem Edinburghu
17. 7. – středa: Vstáváme ve 3:30. Ještě před čtvrtou ranní nasedáme do auta a vyrážíme na letiště, kde se ve 4:10 loučíme. Tak zase příště :).