Obcházky, neexistující cesty a čiré zoufalství
Vstávám ještě před východem slunce a s prvními paprsky nahazuji zabalený batoh. Ráno je příjemně, a tak se snažím ujít co nejvíce kilometrů, než přijde otravný odpolední pařák. Nikde nikdo, jen já a prašná cesta, když v tom se z křovin vyřítí divočák. Srdce mi poposkočí a chlupy na rukách mám úplně naježené. Tři sekundy a prase je zase pryč. „Uf…“ hlesnu kontrolujíc vlastní tep a obezřetně pokračuji dál doufaje, že se jedná o poslední z nepříjemných incidentů.
Po dalších pěti kilometrech přichází první větší problém: zamčená brána. Nejistým krokem obcházím polorozpadlou železnou zábranu, po které se cesta pomalu ztrácí v křovinách. Z dálky ke mně doléhá zvuk motorové pily. Prodírám se skrz křoviny a přicházím k mladé slečně klučící místní zeleň. Ptám se na cestu, ale o Sentiero Italia nikdy neslyšela, takže mi nemá jak poradit. „Aspoň že je přede mnou nově upravená cesta, po které mohu pokračovat dál,“ říkám si.
Přicházím na křižovatku se silnicí. Dle mapy má trasa pokračovat stále rovně. Přede mnou je ale třímetrový plot, za kterým není jediná známka jakékoli pěšiny. Dívám se do offline mapy a chodím okolo plotu jako zoufalé zvířátko v zoo. Přemýšlím kudy dál. Nakonec volím jedinou možnost- chůzi po silnici, kde za půlhodiny nepotkám jediné auto.
Po dvoukilometrové zacházce se dostávám zpátky na údajnou trasu Sentiera. S nadějí v „lepší zítřky“ nechávám silnici za zády a pokračuji po prašné cestě dál doufajíc, že celá trasa Sentiero Italia není jen nějaký internetový výmysl. Za další tři kilometry přicházím k další údajné křižovatce, která je sice v mapách moc hezky zakreslená, ve skutečnosti ale neexistuje. Frustraci střídá naštvání. Kašlu na offline mapy a zkouším jít alternativní cestou ve směru trasy.
Po dalším kilometru přicházím k další zavřené bráně. Z úst se mi line snůška sprostých slov. Jsem zoufalá a z doškrábaných nohou mi teče krev. Vracím se zpátky. Chci vzdát. Ztrácení, hledání, vracení se a chůze po silnici mi nečiní žádnou radost.
Přicházím zpět na cestu, u které potkávám místního Itala. Prý je ze severu. Nasedám do auta a popojíždím kousek k jeho domu, kde doplňuji vodu a dostávám ovoce na cestu. „Jo, jo. Zhruba před čtyřmi lety tady byl jeden kluk, který celou trasu značil,“ říká mi a podává velkou knihu o Sentiero Italia- sardinská část! Přemýšlím, kolik lidí od té doby asi následovalo jeho kroky…
S novou nadějí pokračuji okolo hájů s korkovými duby dál. Krajina se začíná víc a víc vlnit. Občas potkám nějakou větrem a deštěm mizející značku, která mi dodá naději. Naději, kterou záhy ztrácím u další zamčené brány… Neberu si servítky. Pokud v dálce neslyším štěkajícího psa, nebo nevidím stádo ovcí, přelézám i dvoumetrové brány.
Potkávám první potůček! Nabírám vodu, kterou filtruji UV filtrem. Peru a konečně se pořádně myji. Stoupám vzhůru ke Castello di Baldu, kde vidím první turisty! Cestu mimo silnici už ani nezkouším najít.
Na křižovatce se silnicí SP 14 přicházím opět na trasu Sentiera. Procházím okolo menších osad a po dalších třech kilometrech jsem opět u zamčené brány… Snažím se najít alternativní cestu, ale když se po dvou kilometrech dostávám na konec pěšiny, vzdávám.
Vracím se zpět na hlavní silnici a stoupám ke kapli Chiesa di San Leonardo. Je tu nádherný výhled do širokého okolí, a tak se rozhoduji zůstat přes noc. Dnes mám sice v nohách nějakých 32 km, ale většinu z nich tvoří obcházky a zacházky. Výchozí bod, Santa Teresa Gallura, je tak stále ještě „na dohled“.
