Neříkej hop, dokud...
S prvními slunečními paprsky nahazuji batoh a vyrážím po prašné cestě do údolí. V zásobě mám přibližně poslední litr vody. Veškeré vodní zdroje, řeky i prameny jsou vyschlé. Aby toho nebylo málo, cesta je opět bez značení. Scházím z hor a dostávám se k první bráně se znakem pistole…
Čtyři kilometry před vesnicí Lode mi dochází voda úplně. Pomalu stoupám vzhůru do horské vesnice a jediné, co si přeji je najít jakýkoli vodní zdroj. Je neděle, den kdy je v Itálii vše zavřeno, a tak nakonec nacházím kohoutek s vodou přímo na hřbitově.
Doplňuji zásoby, trochu peru, a pak už se opět vydávám vzhůru. Místo korkových hájů procházím okolo mandloní. Je podzim, ideální čas na sbírání zralých ořechů. Cesta vede po silnici, a pak uhýbá na malou částečně zarostlou cestičku.
Stačí dva dny cesty s dobrým značením a rázem člověk zapomene na veškerá předchozí příkoří s hledáním správné trasy. Stoupám vzhůru a po pěti stech metrech pěšinka mizí. Nabytá energií a nadějí pokračuji skrz roští dál a brzy si opět trhám vlasy a kůži o trnité keře. Po kilometru vzdávám a s nadávkami se vracím na silnici.
Pokračuji po klikatící se silnici vzhůru do sedla s restaurací Locanda Ammentos. Fouká. Nikde nikdo. Restaurace je zavřená. Naštěstí zde potkávám kohoutek s vodou, u kterého se myji a doplňuji další zásoby vody. Po 31 kilometrech, 1286 m výškových vzhůru a 786 metrech dolů si ustýlám přímo pod pergolou opuštěné restaurace.
Raději neriskovat
Přede mnou je vysoký hřeben vápencových hor s vrcholkem Punta Catirina (1127 m). Trasa je dobře značena, a tak nahazuji batoh a stoupám opět vzhůru. Dnešek je prvním dnem, kdy se slunce skrývá za mraky. Stoupám vzhůru a procházím skrz lesní krajinu. Co chvíli se mi odkrývá výhled na krajinu okolo. Přede mnou se nejvyšší vrcholky halí do mraků. Na rozcestí Janna Ferulargiu přemýšlím, kam dál. Cesta vede přímo po hřebeni. Značení se vytrácí a nárazovitý vítr společně s mlhou dělají své. „Ne, tohle není bezpečné,“ říkám si, a po několika stovkách metrů se vracím zpět k rozcestí, ze kterého klesám dolů, na silnici.
Hory nad hlavou se ztrácí v mracích. U kostela Nostra Signora del Miracolo doplňuji vodu, a pak se opět údajná cesta Sentiero Italia vytrácí. Jdu okolo pastvin, přelézám ploty a za nedlouho se dostávám na silnici.
Už mě to věčné přelézání plotů nebaví, a tak jdu po silnici a zkouším stopovat. Bere mě auto se dvěma místními, kteří mě na mou žádost vezou do nedalekého baru u hlavní dálnice v severojižním směru.
V baru doplňuji vodu, zkouším dobít mobil a trochu se oplachuji. Po dvou pivečkách a s rozmařilou náladou pokračuji ještě další čtyři kilometry k megalitické pohřební komoře Tomba Giganti, kde potkávám další turisty.
Po dalších třech kilometrech přicházím na osamělou cestu okolo řeky Riu Pentuma. Je čas jít spát. I dnes jsem zvládla překonat hranici 31 kilometrů. Po celkovém součtu mám za sebou více než 208 kilometrů!