Grande Traversata Supramontes – nejkrásnější část Sentiero Italia
Tak jo, přiznám se. Hned z rána se ztrácím… a to hned dvakrát! Míra naštvání vrcholí… Když pak přicházím k další ohradě s ovcemi a rozzuřenými pasteveckými psy, raději volím ústup. Vracím se tedy zpátky na hlavní silnici a cestu do Olieny raději odstopuji. Stačí mi tři auta a rázem se nacházím u supermarketu na okraji podhorského městečka.
S plným batohem jídla a vody stoupám vzhůru. U hotelu Monte Maccione nechávám Sentiero Italia „za zády“ a místo dodržování trasy, která v těchto (na Sardinii) přeznačených horách není značena, volím trasu č. 401 na vrchol Punta Corrasi (1463 m).
Stoupám vzhůru a za hlavou mi duní hromy. Není to příjemný pocit, zvlášť když na Iscale Pradu přicházím na úplně odhalenou náhorní plošinu. Dostávám se na trasu Grande Traversata Supramontes, která je skvěle značena. Očekávám návaly turistů, ale kromě dvou kluků nepotkávám ani tady, v turistických horách, nikoho.
Vrchol Punta Corrasi (1463 m) je nádherné místo! I přes mraky a nedaleké deště je velmi dobrá viditelnost, a tak dohlédnu až na východní pobřeží. Pobyt v horách mě nabíjí. Po hřebeni téměř běžím. S posledními slunečními paprsky přicházím k malému pasteveckému úkrytu, Pinnetta Ziu Raffaele.
Myji se a užívám si horské ticho a samotu. Dnes mám v nohách pouze 27 kilometrů, za to 1376 metrů výškových vzhůru a 766 metrů dolů.
Grande Traversata Supramontes tappa 2 a 1
S prvními slunečními paprsky nechávám kruhovou stavbu za zády. Přede mnou je horská planina, na které se volně pase několik krav. Následuji bílo-červenou značku a dostávám se do lesíka, ve kterém rostou divoké druhy pivoněk.
I přesto, že jsou místní hory turistickým rájem, za celý den potkávám pouze jednoho výletníka. Lesíky střídají skalnaté vápencové výchozy a jedinou známkou civilizace jsou sporadicky postavené kruhové dřevěné stavby, pastevecké úkryty.
Přes cestu mi skáčou srnky i zvláštní menší poddruh muflonů. Pohoří Supramontes je tvořeno vápencem. Potůček, pramen nebo jakýkoli jiný vodní zdroj tu (zvlášť na podzim) budeš hledat marně.
Po sedmnácti kilometrech přicházím ke zvláštní skalnaté hoře, Monte Novo San Giovanni (1316 m). Stoupám vzhůru na skalní plošinu, ze které je neskutečný výhled. Na jedné straně celé pohoří Supramontes, na straně druhé nejvyšší vrcholky ostrova v čele s horou Punta la Marmora.
Na Monte Novo San Giovani potkávám první turisty. Dáváme se do řeči, načež si s dovolením fotím sardinského průvodce a hned je mi jasné, proč je tu tolik lidí.
Po několika dalších kilometrech se krásné značení opět ztrácí a společně s ním i já. Mapy opět nesedí s realitou. Přichází další rozdrápání holení a další prodírání se skrz křoviny. V sedle Arcu Correboi přicházím k malé rozpadající se budově lesníků.
I tady se dávám do řeči a to i přesto, že má italština stále ještě nedosahuje komunikativní úrovně. Nabíjím mobil a vysvětluji všetečné dotazy. „Ano, jdu sama… ano, spím venku… ano, nebojím se…“ Místní lesníci se nudí. Je podzim, čas velkých požárů, a tak je jejich hlavní náplní pozorovat okolní krajinu a v případě vzniknuvšího požáru včas zakročit.
I přes ukázku plného batohu vody a jídla dostávám nový potravinový balíček. Chlapi vymýšlí, co by mi ještě narvali do batohu, a já musím s díky odmítnout. Přeci nebudu tahat další čtyři kila!
Venku se začíná smrákat. Je polovina října a já jsem 1250 metrů nad mořem. Oblékám všechno oblečení a loučím se s ochotnými lesníky. Zacházím za rozpadlou budovu a ukládám se ke spánku, když v tom vidím dalšího výletníka. Neváhám ani chvíli a jdu se družit.
Tim je sdílný německý průvodce. Dostávám od něj četné rady, kudy se mám vypravit dál, a dokonce i tištěné mapy. Vyměňujeme si kontakty, a potom už opravdu musím jít spát. Dnes mám v nohou 29 kilometrů, 1139 m výškových vzhůru, 770 m dolů a před sebou zřejmě nejnáročnější den přes nejvyšší ostrovní vrcholky.