Poslední oficiální den Sentiera Italia
Je sobota. U lavičky v parku, kde jsem si včera ustlala, by bylo ticho, kdyby mi v hlavě nehrál opičí orchestr. Pomalu se zvedám a kontroluji vzniklé škody. „3 piva a co to s člověkem udělá,“ říkám si během balení. Je sedm ráno a já vyrážím vzhůru do nového rána.
Dnes mě čeká poslední část Sentiero Italia. V neděli veřejná doprava na Sardinii nejezdí, a tak se do Cagliary musím dostat už dnes. Nacházím autobus z Jerzu a plánuji trasu. Času mám dost, a tak místo přímé, nejkratší cesty volím tu nejdelší, na které se nachází několik archeologických lokalit.
Tu první objevuji přímo nad Taquisarou. Megalitické stavby, Nuraghe Serbissi, naši předci vystavěli přímo na vrcholu skalního výchozu. Je ráno a první sluneční paprsky osvětlují velké kruhové kamenné stavby i zalesněnou krajinu v údolí pode mnou.
Ticho, zpět ptáčků a klid. Je ráno a případní turisté asi ještě vyspávají. Od Nuraghe Serbisi scházím ze Sentiera Italia a pokračuji po cestě „Nuraghi“. Obcházím horu Punta Scala su Intressi. Z cesty mě těší nádherné výhledy a brzy přicházím k Nuraghe Urceni, další megalitické památce.
U hotelu Scala San Giorgio se ke mně přidávají dva noví kamarádi, potulní psíci. Následují mě k pohřební neolitické komoře Tomba dei Giganti i dalším megalitickým stavbám, Nuraghe Sanu a Orruttu. Zacházím i k nádherným vyhlídkám, Passo di San Giorgio, ze kterých je famózní výhled na nedaleké městečko Osini a Ulassai.
Své nové kamarády ztrácím až u jeskyně Grotta Su Marmuri, kde dávají přednost vůním z místní restaurace. Scházím do Ulassai a okolo mě je jedna lezecká lokalita vedle druhé. Ve městě je čas odpolední siesty. Nikde nikdo a všechny obchody zavřené.
Nechávám barevné kamenné městečko za zády a pokračuji dál do Jerzu. Se Sentiero Italia se loučím nad městem. Scházím mezi kamenné úzké uličky a v jediném otevřeném baru kupuji svačinu. Mám štěstí, autobus do městečka Tertenia jede za deset minut.
V Tertenii nasedám na autobus do Cagliary, kam přijíždím během pozdního odpoledne. Po dvanácti dnech túry v osamocené sardinské krajině působí místní hluk, restaurace a obchody jako facka. Přicházím do hostelu, ubytovávám se. V nedaleké prádelně peru a suším veškeré oblečení, a pak si užívám i zaslouženou sprchu.
Dnes mám v nohách 24 kilometrů, 707 metrů vzhůru a 1027 metrů klesání. Celkem jsem za posledních 12 dní ušla necelých 350 km. Ze Sentiero Italia mi chybí zdolat posledních 100 km.
Cagliari a sardinští plameňáci
Zvyklá vstávat s prvními ranními paprsky se budím už před sedmou. Dnes není kam spěchat. Otáčím se na druhý bok a znovu usínám. Dopoledne mě čeká návštěva města. Agliary má několik zajímavých historických okrsků. Pokud ti návštěva měst nečinní radost, doporučuji se vydat na jihovýchod k rozlehlým slaniskům Saline di Stato. Kromě městské pláže se zde nachází i poměrně velká kolonie plameňáků. Pokud ti čtrnácti kilometrový pochod přijde jako bláznovství, můžeš si půjčit kolo a zdejší prašné cesty objet rychleji.
V šest večer se vracím na hostel. Vyzvedávám si batoh a přejíždím vlakem na letiště, kde si na poslední týden půjčuji automobil. Má první jízda směřuje zpátky na východ, na pobřeží Costa del rei.
Zastavuji u supermarketu. Můj obvyklý nákup několika maličkostí (protože vše těžší si musím tahat na zády) se nyní, s prázdným kufrem proměňuje v nákupní orgie. Kilo mrkve, sušenky, kvalitní šunka, dvě lahve vína, pivo, ovoce, zelenina, jogurt… Začínám přemýšlet, jestli vůbec tolik jídla za příští týden zvládnu sníst.
Za hodinu a půl přijíždím k výběžku Capo Ferrato. Všude je tma. Sklápím přední sedadlo a snažím se „pohodlně vyspat“ v mém nově vypůjčeném Smartu… Ještě že mám je n 165 cm.