Když ti narostou křídla
Začínám oceňovat výhody automobilu. Vstávám okolo šesté ranní a místo obvyklého balení a nahazování batohu stačí jen sbalit vodu a zabouchnout dveře. Bez batohu jsem volná jako pták a jak se brzy ukáže, výrazně rychlejší.
Mým prvním výletem je procházka k majáku na výběžku Capo Ferrato. Na rozdíl od Sentiero Italia je místní trasa existuje a je dokonce i dobře značená. Můj předchozí dvoutýdenní tréning s batohem na zádech zdá se býti velmi efektním. 12 kilometrů, 400 výškových metrů vzhůru a dolů mi trvá místo avizovaných čtyř hodin hodiny dvě. Před desátou se vracím k autu. „Kam dál?,“ říkám si projíždějíc fotky ofoceného průvodce.
Přejíždím na západ. Silnice SS 125 je vlastně hlavní silnicí do Cagliary. Nejedná se ale o dálnici. Spíš čekej klikatící se silničku protínající hory severně od města. Monti dei Sette Fratelli jsou krásné, zalesněné hory, ze kterých vyčuhují skalní výchozy, neboli „sedm bratrů“.
Už samotná jízda po vyhlídkové silnici SS 125 je zážitkem. Parkuji auto u budovy Museo del Cervo Sardo a kontroluji ukazatele. Značka SI a skvěle čitelný ukazatel. Ano, dostala jsem se k poslední části Sentiero Italia která, jak se brzy ukáže, je právě tady, snad naschvál, báječně značená.
No co už. Nahazuji pouze malý batůžek a vyrážím do lesa. Jsem tak nabytá energií, že skoro běžím. První zastávku dělám až u Rifugio Baccu Malu, nedaleko kterého je vyhlídka na celé východní pobřeží, včetně dopoledne navštíveného majáku a výběžku Capo Ferrato.
Je tu ticho a klid. První turisty (z celkového počtu dvou desítek), potkávám až zpátky na hlavní cestě. V horách jsem nadšená! Na sebemenší křižovatce je namalováno jasné značení. Poprvé se nemusím dívat do mobilu na offline mapy a stačí mi jen následovat značku. K autu přibíhám po pěti hodinách, dvaceti pěti kilometrech a více než 1200 metrů výškových převýšení v nohách.
Všichni ostatní turisté jsou už dávno pryč. Využívám místní kašnu. Doplňuji vodu a poměrně precizně se zvládám i umýt. Dívám se do mapy a přemýšlí, kam dál. S posledními slunečními paprsky nasedám do auta a přejíždím na sever, směrem k městečku Baunei.
Auto parkuji na půli cesty. Je čas na zdravotní skleničku vínka :).
Punta Salines a Cala Goloritze
Projíždím pomalu se probouzejícím Baunei. Informační kancelář zrovna otvírá a příjemná Italka mi dává pokyny, jak se dostat na parkoviště nad pláží Cala Goloritze. Nasedám do auta a stoupám vzhůru. Po půl hodině pomalé jízdy zabočuji na prašnou cestu, kterou se dostávám k prázdnému parkovišti. Nahazuji batůžek, zamykám auto a přicházím k malé kontrolní budce. Milý úředník si mě měří pohledem. Kontroluje jak mé tenisky, tak obsah batůžku a navrhuje nejlepší trasu. Po zaplacení vstupného jsem vpuštěna na prudce klesající kamenitou cestičku.
Je ráno a davy turistů v nedohlednu. Z hlavní trasy směřující k nádherné (velmi turistické) pláži, Cala Goloritze odbočuji doprava. Trasa na vrchol Punta Salinas není značená. Občas se ztratím, ale po hodině už s úspěchem přicházím k cíli, kde potkávám osamělou turistku s průvodcem, který nechápe, jak jsem se tam ocitla.
Z Punta Salinas je nádherný výhled na skalnaté severovýchodní pobřeží i modrou tyrkysovou vodu hluboko pod námi. Chvíli se kochám fascinovaná tou krásou, a pak scházím dolů na pláž. Cestou potkávám jen dvě další skupinky turistů vedených průvodci. Zcela jiná situace je u pláže. I přesto, že je druhá polovina října, pláž, i cesta na ní vedoucí, je plná.
Přicházím ke skalnatému pobřeží a pláži, která by určitě mohla být hodnocena jako pozemský ráj, pokud by tu nebylo dalších třicet lidí a hlava na hlavě. Chvíli ocamrávám, a pak se zvedám a vracím vzhůru k autu. Je krátce po poledni. Dívám se do svého mobilu a přemýšlím, kam dál.
Okolo severovýchodního pobřeží je možností nespočet. Spojuji několik vyznačených treků do jednoho a přejíždím do městečka Santa Maria Navarrese, konkrétně k místnímu kostelu, od kterého vede příjemná pobřežní pěšinka ke skalnímu útvaru Pedra Longa („dlouhý kámen“).
Cestou potkávám pouze jedinou skupinku turistů a v úseku od Baunei přes vrchol Montera Pittaine 489 m a dál až do Santa Maria Navarrese vůbec nikoho. Přitom se jedná o jednu z nejkrásnějších sardinských tras!
Do městečka přicházím celkem vyřízená. Aby ne. V nohách mám 30 km a cca 1600 výškových metrů vzhůru a dolů.