Relax se Zdeňkem
Slib je slib. I přesto, že mám před sebou tři poslední sardinské dny, držím slovo a dělám Zdeňkovi a jeho kamarádům „řidiče“. Na dnešní den jsou hlášeny bouře. I tak se ale plán nemění, a proto přejíždíme ke kaňonu Gorroppu.
Na horizontu pozoruji dešťové závěsy. Obloha se temní. Můj plán na soukromý výšlap v nedalekých horách odkládám na neurčito. S ostatními se loučím a zůstávám relaxovat v autě. Nelituji. Za deset minut přichází taková bouře, že se vlastně bojím, jestli to můj Smartík vůbec vydrží. Během čtyřhodinového čekání neprší snad jen půl hodiny.
Konečně vidím prvního člena výletní skupiny a po něm přichází i zbytek. Nasedají do auta a já pouštím topení na maximum. Vracíme se zpátky do Santa Maria Navaresse, kde se loučíme. Je šest večer. Během čekání jsem si udělala jasný plán, a tak neváhám a odjíždím směrem na západní pobřeží.
Cestní síť je na Sardinii sporadická. Většina hlavních tahů vede přes Cagliary, a tak musím nejdřív na jih a z jihu poté na západ. Do Nebidy přijíždím okolo desáté večer. Nacházím si skryté parkoviště a jdu spát.
Důlní oblast okolo Flavia a veřejná (ne)doprava na Sardinii
Po dvou dnech „nicnedělání“ je potřeba se znovu dostat do formy. Dnes mě čeká náročný trek okolo západního pobřeží. Přeparkovávám tedy auto na náměstí v Nebidě, malém podhorském městečku, a přecházím na značenou stezku vedoucí okolo pobřeží.
Necelých dvacet kilometrů a 1100 výškových metrů vzhůru a dolů patří k zapomenutým místům Sardinie. Při prvním pohledu na skalnaté mořské pobřeží je mi jasné, že tenhle výlet bude stát za to! Trek, který vede z Nebidy do Buggerru, nabízí nejen nádherné a geologicky nesmírně variabilní pobřeží. Za zmínku stojí i historie celé oblasti, v jejímž čele figuruje nedávno ukončená důlní činnost. Zbytky navijáků, zkušební vrty, jeskyně, které nikam nevedou, polorozpadlé domy i dávno vyřazené důlní stroje jsou tak vidět téměř na každém kroku.
Kulturní „třešničkou na dortu“ je pak návštěva lomu Flavia, který v době své největší slávy představoval vrchol lidského inženýrství. Mám štěstí. K lomu totiž přicházím přesně ve chvíli, kdy začíná další prohlídka. Anglicky mluvícího průvodce mám ještě k tomu pouze pro sebe.
Za lomem Flavia nechávám všechny turisty za zády. Na modře značené stezce jsem už zase sama. Další lidi potkávám až na pláži Cala Domestica a následně v Buggerru, ze kterého mi jede autobus.
Ehm… tak jo, dobře. Autobus z Buggerru sice jede, ale úplně debilně. Přesto, že je Nebida od Buggerru vzdálená něco okolo 20 km, autobus zde nejezdí. Místo toho nasedám do autobusu jedoucího oklikou do Iglesias (samotná jízda trvá necelé dvě hodiny!!!). Aby to bylo trochu zajímavější, v Iglesias se dovídám, že do Nebidy už žádný autobus nejede.
Naštvaná a zcela odhodlaná nastupuji do autobusu, který jede alespoň mým směrem. O mém problému ví už téměř polovina města, a tak řidič nic nenamítá a po půl hodině mi zastavuje u křižovatky směřující do Nebidy. Stále naštvaná (protože v tuhle chvíli bych už z Buggerru došla i pěšky) stoupám do Nebidy. Snažím se stopovat. Ale jak zjišťuji, zvednutý palec se tu moc nenosí. Po půlhodině mi konečně zastavuje milá mladá řidička. Jsem zachráněna a za deset minut u auta.
Nasedám a vracím se okolo polorozpadlých domů a fabrik zpátky do Iglesias a dál přes Domusnoas na parkoviště k jeskyni Grotta di San Giovanni, která (jak po příjezdu zjišťuji) se opravuje. „Ráno moudřejší večera,“ říkám si umývajíc se pod kohoutkem veřejné kašny :).