Jeden/poslední den na Sardinii
I dnes, poslední den na Sardinii, vstávám s prvními slunečními paprsky. Balím batůžek a vyrážím k jeskyni Grotta di San Giovanni. Je to tak. Jeskyně je oficiálně uzavřena. I tak se ale dá „nepozorovaně“ projít a dostat se na druhou stranu hor, na začátek mého treku. Nikde nikdo. V rychlosti procházím po široké asfaltce, která vede skrz nasvícenou jeskyni. Po pěti minutách jsem na druhé straně hory. Pokračuji skrz probouzející se les okolo říčky Riu de Monte Narba a brzy přicházím k prvním budovám připomínající dávno ukončenou důlní činnost.
Stoupám stále vzhůru až na horu Punta S. Michele (906 m). Z vrcholu je nádherný výhled do širokého okolí, což potvrzuje i stanice se spoustou vysílačů. Kromě dvou sloužících pracovníků jsem na hoře úplně sama. S vědomím, že od zítřka mě čeká už jen skotská zima, si vychutnávám poslední hřejivé sluneční paprsky.
Po půlhodině zvedám kotvy. Zpátky k autu se vracím okružní cestou, která vede okolo skal. Je poledne a proti mně pochodují první turisté. Na skalách visí několik pokřikujících lezců, jinak je na lesní cestě klid.
Nasedám do auta a chvíli po poledni přejíždím přes vyprázdněné městečko Siliqua. Vlevo od silnice se náhle zvedá kuželovitá hora, na jejímž vrcholku stojí ruiny kdysi významného hradu Acquafredda (424 m). Odbočuji z hlavní silnice a jdu se podívat na tu krásu z blízka.
Platím vstupné a skoro sama stoupám vzhůru. Nejkrásnější výhledy jsou samozřejmě z vrcholu hory. Je krásně a dohlednost je neskutečná. Výhled mám i na zalesněnou kopcovitou rezervaci WWO Oasi Monte Arcosu, můj další cíl.
Vracím se zpátky k autu a přejíždím k industriální zóně u městečka Capoterra. Do WWO Oasi Monte Arcosu vede úzká štěrkovitá cesta, na kterou si s autem netroufám. Parkuji tedy zhruba o kilometr a půl dřív a k návštěvnické budově přicházím pěšky.
I tady je potřeba zaplatit vstupné. Vytahuji z peněženky 3 eura, za která dostávám poučení o jednotlivých cestách. Výšlap na Monte Arcosu (948 m) už nestíhám, a tak se vydávám alespoň na kratší okružní trasu. Oasi Monte Arcosu je známá jako jedna z největších jeleních rezervací. V období říje, tedy teď, by měli být jeleni nejvíce aktivní. Samozřejmě během pěti kilometrové trasy nepotkávám ani živáčka, natož jelena v říji.
Po hodině přicházím na vyhlídku „Sa Rocca Lada“, ze které mám skvělý výhled na okolní kopce. Pode mnou je hluboký kaňon s polo-vyschlou říčkou. Scházím dolů a brzy už skáču z kamene na kámen vyschlého řečiště. Nabitá novým přívalem energie přicházím zpátky k návštěvnické budově a za čtvrt hodiny jsem opět u auta.
Dávám si poslední camelbackovou sprchu a vyrážím zpátky na letiště, kde odevzdávám Smartíka.
Letadlo mi letí až druhý den ráno, a tak si hledám pohodlné zašité místečko s nabíječkou. Po dnešních 25 km a 1700 výškových metrů stoupání a klesání jsem tak unavená, že mi letištní hala připadá jako skvělý hotel :). Tak zase příště, má nová lásko, Sardinie.