Harris a Scalpay
19. 7. – pátek: Vstáváme v 7:30. Venku nás vítají sluneční paprsky, a tak se nezdržujeme a po rychlé snídani vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím. Klikatící se Golden road nás vede na jih. Opět zpomaluji. (Nechci mít obsahy žaludků spolucestujících na předním skle…)
Zastavujeme právě včas. Před námi je zátoka a v ní líně se převalující tuleni. Je krásně. Pozorujeme tlusté nehybné válečky a snažíme se dostat co nejblíže pobřeží. Po několika minutách zírání do dalekohledu nasedáme opět do auta a pokračujeme dál na jih.
Kostel sv. Klementa je jednou z nejdůležitějších hebridských památek. Svůj poslední odpočinek tu našel i osmý náčelník klanu Mcleodů, kteří na ostrovy Vnější Hebrid přišli z Norska a v jednom období si dokonce celou oblast úplně podmanili. Zdejší kostel je znám hlavně pro svou reliéfní tvorbu, kterou znalci označují za jednu z nejlepších v celém Skotsku.
Jedeme dál na jih. V plánu je výšlap na Cheaphabal. V dálce ale vidím přicházející déšť, a tak místo na kopec pokračujeme v road-tripu po západním pobřeží ostrova Harris. Obloha se temní a přichází pravá hebridská bouře. Stěrače stírají na plné obrátky. Ze západního pobřeží, které je lemováno nádhernými bílými plážemi, nevidíme vůbec nic.
Projíždíme Tarbetem a pokračujeme na ostrov Scalpay. Bouře je pryč. I na zdejším téměř opuštěném „Ostrově pokladů“ se najde jedna komunitní kavárnička, a tak děláme rychlou kafíčkovou pauzu. Obloha je stále ještě temná. Přijíždíme na konec silnice a oblékáme nepromokavé oblečení, návleky nevyjímaje. Po dopoledním road-tripu je potřeba se trochu nadechnout čerstvého vzduchu. Naším cílem je jeden ze čtyř nejstarších majáků na západním skotském pobřeží, Eilean Glas.
Místní červeno-bílý maják byl postaven už v roce 1789. Od té doby zažil nejednu bouři a navedl mnoho lodí okolo záludného skalnatého pobřeží do bezpečného přístavu. Co dokáže zub času a slaná voda je velmi dobře vidět na místních železných trubkách, madlech i nádobách na naftu. Vše je tu zrezivělé a velmi silně zkorodované. Maják je jednou z mnoha opuštěných staveb na ostrově. Už několik let zde probíhají opravy, které ale kromě plotů zabraňujících vstupu do polorozpadlého objektu, nijak nepokračují.
Zpátky k autu se vracíme okolo pobřeží. Stoupáme a klesáme přes rašelinová pole a země se pod námi příjemně houpá. Scalpay necháváme za zády a přejíždíme zpátky do Tarbetu, kde se právě dnes koná trh s místními produkty. V čele nabídky nechybí Harris tweed a výrobky z něj upředené.
Dělíme se na dvě skupiny. Holky se jdou najíst do místní (jediné otevřené) restaurace a já s ostatními piknikuji. Už zase je úplně jasno a svítí slunce. Procházíme trhem a nakukujeme i do místní destilérky, kde doplňujeme zásoby nejlepšího ginu, co znám. Součástí největšího městečka na ostrově, Tarbetu, je i malý krámeček se suvenýry lokální výroby a naproti stojící obchod s Harriským tweedem. Nakupujeme, co se dá, a pak opět odjíždíme z civilizace pryč.
Je krásně (rozuměj, neprší) a toho je třeba využít. Parkujeme auto u Rhenigidale, malé osady na východním pobřeží ostrova Harris, kam ještě v devadesátých letech nevedla silnice. Po všech těch nákupech a sezení v autě je třeba se také trochu projít. Naším cílem je Pošťácká stezka, trasa, kterou ještě před vybudováním silnice obden chodil místní pošťák obtěžkán novinami a hebridskými drby.
Pošťácká stezka vede okolo pobřeží. Pokud ale čekáš rovnou širokou cestu, budu tě muset zklamat. Trasa je krásná, míří ale stále vzhůru nebo dolů. Místní pošťák tak neměl práci jednoduchou. I my stoupáme a klesáme okolo pobřeží až k nejvyššímu bodu, kde nechávám skupinu svému osudu. Sama pak běžím zpátky k autu a přejíždím na druhou stranu stezky. Po hodině chůze a jízdy vyzvedávám zbytek skupiny na parkovišti u začátku trasy a společně se vracíme celkem unaveni domů.