Když je na Hebridách hezky, je třeba toho využít
20. 7. – sobota: Vstáváme v 7:30. Předpověď počasí nelhala. Venku je krásně, a proto nemeškáme a rychle balíme vše potřebné k dnešnímu výletu. Na parkovišti pod nejvyšší horou Vnějších Hebrid jsme už před půl desátou. Obouváme pohorky a navlékáme nepromokavé návleky. Před námi stojí jako pyramida nehybná hora Clisham 799 m.
Zamykám auto, překračujeme místní potok a začínáme stoupat přímo vzhůru. Kraťasy a trička. Nad hlavou máme modro. S funěním pokračujeme po hřbetu hory vzhůru. Za dvě hodiny funění a lehčí o několik litrů potu přicházíme k vrcholové kvótě. Fouká. Okolní výhledy se halí do mlžných par. Schováváme se v kruhovém kamenném závětří, a rychle si oblékáme vrstvu za vrstvou.
Mraky ustupují a minutu za minutou se nám ukazují nové a nové pohledy na pobřeží i okolní horský hřeben. Odpočíváme a vychutnáváme si místní krásu, a pak už je potřeba se vrátit zpět k autu.
Dole je „léto“. Svlékáme vrstvu za vrstvou a větráme vyhřáté auto. Sundávám pohorky, návleky a společně s ostatními pokračujeme k osadě Hushinish. Cestou zastavujeme u komínu, posledního zbytku z (do minulého století fungujících) velrybích jatek, tedy továrny na zpracování velrybího oleje. Parkujeme auto u bílé pláže a modroučkého moře.
Dáša zůstává na pláži a užívá si sluneční paprsky i zvuk příboje. My ostatní neleníme a jdeme na další procházku. Bílou pláž necháváme za zády. Procházíme přes rozkvetlou louku, která hýří barvami a rostlinnými druhy (Nechybí ani orchideje.). Stoupáme po příjemné cestičce okolo mořských skalních výchozů a po chvíli se před námi otevírá nový pohled do horského údolí a na opuštěnou bílou pláž.
Na pláži jsme úplně sami. Nikde nikdo! Sbíráme lewisiany- nádherné červeno-zeleno-bílé kameny a skrz sedlo se vracíme zpět k autu. Nasedáme a vyrážíme dál. Brzy nás ale zastavuje stádo kraviček, které se prochází po jediné uzoučké jednoproudé cestě. Neprojedu. A tak musíme chtě nechtě čekat, až se celý průvod rozhodne projít :).
Turistický den, aneb nedělní návštěva křesťanského ostrova Lewis
21. 7. – neděle: Po krásném dni musí zákonitě následovat trest… Na dnešek je předpověď počasí nevybíravá. Déšť. Nasedáme tedy opět do auta a přejíždíme na ostrov Lewis. První zastávku děláme ve Stornoway. „Velkoměsto“ ostrova připomíná město duchů. Je neděle, den kdy se na zdejším ostrově dovoluje jediné, studovat bibli. Přijíždíme na velké parkoviště u nově opraveného přístavu. Na každém rohu na nás čekají „naháněči“. „Přijďte do našeho kostela. Dostanete kafe zdarma,“ zní z jedno rohu. O kousek dál láká mladý muž dokonce na celou snídani. Aneb křesťanský marketing v praxi.
Přicházíme k největšímu kostelu a jdeme dovnitř. Milý kněz nám vysvětluje, že se jedná o nejdéle sloužící kostel na ostrově. Tady se jídlo nepodává. Místo toho nás kněz zve na večerní gospel…
Kamenné uličky necháváme za zády a pokračujeme k pomníku Iolare, druhé (hned po Titaniku) největší lodní katastrofy, o které se až do letošního roku moc nemluvilo. Přesně před sto lety, v noci z 31.12.1918 na 1.1. 1919 zde, jen 50(!)metrů od pobřeží, ztroskotala loď dovážející přeživší vojáky z První světové války. V roce 2019 se u příležitosti stého výročí téma zdejší polozapomenuté tragédie opět otevřelo. Vznikly nové památníky a informační výstavy.
Mraky jsou pořád hodně nízko. Stále ještě neprší. Přijíždíme na nejsevernější bod ostrova, Butt of Lewis (v překladu „zadek ostrova Lewis“). Jedná se o největrnější místo Velké Británie. Procházíme se okolo mořských skal, které nemilosrdně bičuje příboj. Je odliv a na nedalekých ostrůvcích pozorujeme líné tuleně.
Na Butt of Lewis končí všechny cesty. Dokonce i ta Hebridská, která se táhne z jižních ostrovů až sem, na sever. Vracíme se tedy zpátky na jih a cestou ještě zastavujeme v Port Ness, lokální vesnici s polorozpadlým přístavem.
Isle of Lewis je rovinatý ostrov pokrytý od severu k jihu rašelinou. Kromě rašelinových polí se zde nachází i mnoho památek odkazujících na první osadníky. Jednou z nejvýznamnějších památek jsou megalitické stavby. Na ostrově se nachází i údajně nejvyšší skotský menhir, Clach an Trushal. Hned u menhiru je krásný dům a antikem, který figuroval v bestseleru od Petra Maye (pokud jsi ještě nečetl(a), vřele doporučuji :)).
Pokračujeme na jih a zanedlouho děláme další fotící „rychlo-pauzu“ u domu, před kterým se nachází originál velrybího žebra s velrybářskou harpunou. Jen několik kilometrů odtud zastavujeme znovu. Tentokrát se vracíme trochu dál do historie, konkrétně do období norských osadníků. Mezi Shawbostem a Dalbegem leží zrekonstruované budovy mlýnice a pekárny. Black houses „černé domy“ navštěvujeme i v Gearrannan, kde se nachází celá vesnice.
Brochy jsou další z typických skotských staveb. Jedna z nejlépe zachovaných dvouplášťových kamenných budov kruhového půdorysu se nachází hned nedaleko v Carloway. Místní stavba se údajně opravuje, a tak musíme kvůli návštěvě přelézt plot…
Nejdůležitější a také nejnavštěvovanější památkou ostrova jsou kamenné kruhy Callanish. Z desítek kamenných kruhů jsou v současnosti odkryty pouze tři hlavní. Callanish I je nejimpozantnější ze všech. Kamenný kruh ve tvaru keltského kříže leží na vyvýšeném pahorku a údajně byl vytvořen k lákání blesků. Těžko říci, jak to všechno vlastně bylo.
Už od norské mlýnice nám vytrvale prší, a tak se nálada ve skupině postupně otupuje. Nasedáme tedy do auta a vracíme se zpátky domů, kde si dáváme trochu do nosu.