Den třetí: Broumovské stěny a luxusní ubytko :)
Terasa srubu nad roklí se ukázala jako ne příliš dobré místečko na spánek. S vyfoukanými hlavami balíme spacáky a dopřáváme si královskou snídani v podobě buchtiček a bábovek. Rokle pod námi je naplněná mlžnými opary. Loučíme se se srubem a ostře klesáme do rokle, kde potkáváme žlutou značku. Postupně stoupáme skrz Kovářovu rokli vzhůru.
Malou odbočku děláme u Mariánské jeskyně, kde se nachází skalní reliéf Panny Marie. Všude okolo nás je mlha. Nikde ani živáčka. Mlžné opary nás neopouští ani u ikonického skalního útvaru Bumbrlíčku, kočky a dalších zajímavostí, které nás čekají na hřebeni Broumovských stěn.
Přes vyhlídku na Skalním divadle přicházíme ke kapli Panny Marie Sněžné. Jindy turistický cíl mnoha výletníků je nyní téměř prázdný. Je brzy ráno a mlžné opary stále ještě kazí pohledy do širokého okolí. Sedáme si na lavičku k místnímu kiosku a objednáváme kafíčko.
Z krátké pauzy se stává hodinové zastavení, díky kterému nakonec stíháme i otevření místí restaurace a chaty Hvězda v 11:00. Zdejší interiéry jsou přenádherné. Daleko více nás ale zajímají praktická místa budovy, jako jsou místní toalety :).
Odpočati se chvíli před polednem dostáváme zpět na cestu. Vracíme se na hřebenovku a pokračujeme směrem na vyhlídku Supí hnízdo (702 m), ze které kvůli mlze nevidíme vůbec nic. Supí hnízdo je pomyslným milníkem, po kterém další výletníky potkáváme opravdu jen výjimečně.
Po červené hřebenovce pokračujeme přes Panovu věž až ke Kamenným hřibům, kde si dáváme další pauzu. Klesáme dolů skrz Zaječí rokli a opět stoupáme ke Kamenné bráně, kde se fotíme a obdivujeme obrovský kamenný překlad.
Další pohled na krajinu nás čeká u vyhlídky Koruna (769 m). Zdejší výhledy jsou od naší trasy vzdáleny přibližně kilometr, a tak jsme rádi, že se Evča rozhoduje počkat s batohy u rozcestí a my ostatní můžeme na vyhlídku vyrazit nalehko.
Ke skalním útvarům okolo Božanovského špičáku (773 m) se dostáváme po lesní cestě rámované většími a menšími skalami. Vyhlídka ze Špičáku je zklamáním. Zvlášť protože jsme už unaveni a cesta na vyhlídku představuje další dvou kilometrovou zacházku.
Z Božanovského špičáku klesáme nejkratší cestou k vyschlé studánce U Zabitého. Okolo lesní cesty hledáme místo na nocleh. Až přicházím k potoku Židovka, kde nacházím ideální schovaný přístřešek.
Stavíme stany, vaříme, čteme pár kapitolek, myjeme se v potoce a brzy už usínáme.
Den čtvrtý: Civilizace... památky, vyhlídkové věže a restaurace :)
Cesta do Machova vede po zapomenuté lesní silnici. Procházíme okolo osamocených stavení, když v tom slyšíme psí nářek a spěšný běh lidí. Na stráni nad námi leží pod koly pejsek. Neváháme. Shazujeme batohy a rychle jdeme pomoci. Po chvíli se nám starou Škodovku daří odtlačit a před námi se objevuje starší, vystrašený pejsek. „Snad bude v pořádku,“ říkáme si s batohy už opět nahozenými.
Do Machova přicházíme brzy ráno. Místní Coop, oáza sladkostí, chipsů a dalších „prasárniček“, je otevřen, a tak neváháme a doplňujeme zásoby. Po saturaci všech chutí pokračujeme přes louky a lesy až k rozhledně Vysoká Srbská. Dnes je vedro. Svítí slunce a v nohách je cítit únava předchozích dní.
U rozhledny Vysoká Srbská děláme menší zacházku. Evča, kvůli svému strachu z výšky, čeká společně s našimi batohy u hasičárny. My ostatní si jdeme nalehko. Výhled z rozhledny Vysoká Srbská je úžasný! Před námi se odkrývá naše téměř celá trasa. V dáli rozpoznáváme hřebeny Krkonoš se Sněžkou, Orlické hory, Polsko i Králický Sněžník.
Do Hronova scházíme okolo kostela Všech Svatých, na jehož hřbitově odpočívá nejedna slavná Československá osobnost. Hned za silnicí nás vítá rodný dům Aloise Jiráska. Je zavřeno, a tak interiér okukujeme alespoň skrz malá okýnka.
Na náměstí nás lákají hned dvě restaurace. Dát si pizzu nebo tradiční české menu? To je naše dnešní nejtěžší dilema :). Nakonec volíme české menu, u kterého zjišťuji, že by stačila jen polévka, a tak si řízek s kaší balím do batohu s sebou :).
Z náměstí Československé armády, kde zapomněli na stromy a jakoukoli jinou vegetaci, stoupáme skrz lesní újezd vzhůru. S plnými bříšky (protože tu zmrzlinu tam přece taky nemůžeme nechat), obtěžkáni nákupy a řízky je dnešní poslední stoupání za trest.
Konečně máme Signál, naši další rozhlednu na trase, na dohled. Pokud jsem kdy tvrdila, že z Čápa nebo Vysoké Srbské je úžasný výhled, pak pohledy z rozhledny Na Signálu patří mezi ty nezapomenutelné. Před námi je 360° pohled do krajiny desítky kilometrů vzdálené. V odpoledním světle se krajina halí do růžových, oranžových až fialových barev. Nádhera.
Dva kilometry od Signálu se nachází Pavlišov. Dle mapy.cz zjišťujeme, že kromě několika soukromých budov existuje v obci i restaurace. Nohy bolí, ale po čtyřech dnech plných akce si další občerstvení určitě zasloužíme :). Jen ty poslední dva kilometry ještě dost bolí…
Restaurace u Vlčků je zážitek! Jako by se tu čas zastavil v devadesátkách. Špinavý „pajzlík“ s příjemnou zahrádkou a ještě příjemnějšími cenami. Dáváme si do nosu a na stůl nám nosí další a další porce kroket, ovocných knedlíků…
Slunce bude pomalu zapadat, a tak nám nezbývá než dojíst, dopít, zaplatit a vydat se dál. Na původní nocoviště, k altánku pod rozhlednou Na Signálu, se opravdu nevracíme, a tak nám nezbývá než najít nějaké jiné místečko směrem naší trasy. Pokračujeme dál okolo bunkrů z 2. světové války a po chvíli nacházíme místo, které „ujde“. Je rovné, trochu schované a nejdál od silnice, jak to jen jde.
Den pátý: Poslední část putování...
Mám dar. Usnu kdykoli, kdekoli a jen tak mě něco nevzbudí. Psíka mývalovitého, který nám pravděpodobně celou noc chodil okolo stanů a rušil noční klid mnoha z nás, jsem tak samozřejmě neslyšela ani neviděla.
Do Náchoda scházíme okolo nádherného makového pole. Abychom si naši trasu trochu zkrátili a vynechali co nejvíce „městské turistiky“, z červené značky odbočujeme na neznačenou silnici směrem do lázní Běloves. Silnice nás „vyplivává“ přímo u železniční zastávky Běloves, za kterou se napojujeme na značenou žlutou cestu.
Dnešní dopoledne je ve znamení bunkrů a opevnění z 2. světové války. Ten první, pěchotní srub N-S 84 Voda, potkáváme hned za vlakovou stanicí. Za Bělovsí stoupáme vzhůru. Cestu nám lemují bunkry N-S 83 Lázně, Březinka, Jirásek, Hrobka, Polsko, Dobrošov a mnoho dalších. Jsme totiž na části stezky vedoucí skrz hraniční opevnění z 2. světové války.
Daleko více než památky na 2. světovou válku nás zajímá o trochu starší budova, Jiráskova chata s rozhlednou, která byla vystavěna dle plánů architekta Jurkoviče už v roce 1923. Přicházíme k dřevěné budově na vrcholku kopce a děláme další pauzu. Přeci jen výšlap z Náchoda nás trochu unavil. Konečně je čas na můj řízek s kaší :). Ostatní si dávají jídlo z místní nabídky. Sluníčko svítí, talíře nosí na stoly a výhledy jsou úžasné. Je tu krásně.
Po dobrovolné návštěvě rozhledny nahazujeme batohy a “koulíme se“ dolů do Lipí a do zalesněné Přírodní rezervace Peklo. V údolí, které modeluje řeka Metuje, je chládek. I tady se nachází jedna z Jurkovičových staveb, Peklo- Bartoňova útulna. Místo další občerstvovací pauzy ale pokračujeme okolo řeky po červené značce dál. Jdeme co noha nohu mine a těšíme se na cíl. Záda, svaly, kolena, chodidla… každého z nás něco bolí. Cíl je ale nadohled.
V Novém městě nad Metují fotíme poslední společný portrét, a pak procházíme okolo Zoubkovy sochy Personifikace Metuje na nádherné historické náměstí. “Jsme tu! Zvládli jsme to!,“ gratulujeme si, načež začíná honba za nejlepší zmrzlinou a nejlepším oslavným dortíkem :). Na vlakovou zastávku přicházíme na čas. Kupujeme lístky a loučíme se u přijíždějícího vlaku. Tak zase příště :).
Comments