Zlatý okruh okolo Reykjavíku a horká řeka
22. 7. Dnes nás čeká typicky turistický den – návštěva „zlatého okruhu“. První zastávkou je Pingvelir. Místo „nejstaršího parlamentu na světě“ obklopuje několik obrovských parkovišť. Brzy ráno tu skoro nikdo není. Většina turistů ještě vyspává. Přijíždíme na téměř prázdný plac u návštěvnického centra a jdeme se projít.
Je zataženo. Co chvíli spadne pár kapek. Vzhledem k islandskému standardu, kdy může pršet i měsíc v kuse, je vlastně krásně. Procházíme okolo skalní hradby, která kdysi tvořila kulisy místních setkání a brzy přicházíme na plácek, kde se po staletí tvořily islandské zákony. Pokračujeme dál a po necelém kilometru se dostáváme na liduprázdnou pomalu zarůstající lávovou planinu. Naše kroky vedou na menší vyvýšeninu s dávno zapomenutou vesnicí a okruhem zpět ke kostelu a letnímu sídlu islandského premiéra. Za dvě hodiny jsme zpátky u auta a můžeme popojet dál.
Geysir, který dal těmto přírodním úkazům své jméno už několik let vodu do výšky několika metrů nechrlí. Zato jsou tu i jiné vývěry, které co pár minut vyvrhnou obrovské množství vřící vody vysoko nad svou mírně probublávající hladinu.
Jdeme tak trochu mimo hlavní proud na vysokou vyhlídku, ze které máme celou oblast jako na dlani, a poté scházíme dolů k hlavním vývěrům. Oproti běžnému letnímu dni se kolem gejzírů shlukuje pouze jedna řada turistů. Autobusy běžně okupující větší část parkoviště nyní chybí úplně.
Po několika vývěrech nás čekání na ten další přestává bavit a po obcházce místního předraženého obchodu nasedáme opět do auta a přejíždíme několik kilometrů dál na sever k obrovskému vodopádu Gullfoss.
Gullfoss je neskutečný. Z parkoviště scházíme po schůdkách níž a za chvíli se před námi objevuje obrovská masa valící se vody. Místní několika stupňové vodopády se téměř nedají vyfotit. Jsou obrovské.
Dnes máme vlastně štěstí, že můžeme Gullfoss ještě vidět. Energie z padající vody měla být totiž uvězněna do elektrárny. Celý projekt se ale kvůli ekologickým aktivistům nakonec zastavil už v jeho zárodku.
Kerid se nachází přibližně padesát kilometrů na jih od Gullfossu. Jedná se o překrásný kráter, ve kterém je modré jezírko. Na rozdíl od jiných islandských přírodních památek se tady platí vstupné (v roce 2020 činilo vstupné 400 IDK). Procházka trvá tak půl hodiny. Záleží, chceš-li sejít i k jezírku, a zda tě bude zajímat i nesmírně červený kráter nedaleko toho hlavního.
Pokračujeme dál na jihozápad do městečka Hveragerdi. Už zdálky nás vítají „kouřící hory“. Co se týká geotermální činnosti, zdejší oblast je jednou z nejaktivnějších. Pomocí horkých vývěrů se zde mimo jiné vytápějí i květinové skleníky.
Přijíždíme na parkoviště u konce cesty. Jsme vyhládlí. Naštěstí máme v autě celou bednu s hotovým jídlem Expresmenu. Z dvaceti jídel nakonec vybíráme jelení ragú, ke kterému vaříme těstoviny. Český výrobek, Expresmenu, neosahuje žádné konzervanty a jídlo je dokonce bezlepkové. Stačí olíznout lžičku a je nám jasné, jakou dobrotu to sebou vezeme. K jelenímu ragú podáváme bílé moravské vínečko a když zanedlouho vysvitne i sluníčko, máme se jako v ráji.
Balíme plavky a vyrážíme na krátký pochod k horké řece. Po hodině a půl stoupání přicházíme k dřevěným plošinám, které jsou vystavěny okolo kouřící řeky. Hledáme ideální místo, a brzy se už pelešíme v horké vodě. Sluníčko stále ještě svítí. Rochníme se a užíváme netradičního zážitku.
Okolo osmé večerní je potřeba vylézt, převléknout se do suchého a vyrazit zpět do Reykjavíku, kam přijíždíme poměrně zničení až po desáté večerní.
Reykjavík a cesta do Landmannalaugar
23. 7. Balíme si všechny věci a loučíme se s pohodlnou postelí. Pavel přilétá na Island ráno. Zbytek skupiny vezu do centra a sama pak přejíždím na letiště, ze kterého se i s Pavlem vracím k ostatním. U muzea penisů potkáváme zbytek skupiny a společně vyrážíme z města pryč.
První zastávkou je opět městečko Hveragerdi. Tentokrát nás ale neláká horká řeka, ale místní minipivovar a restaurace Ölverk. Pavlovou vášní je totiž pivo, a tak za tímto účelem budeme dělat „povinné“ zastávky okolo celého Islandu.
Je poledne, a tak rovnou vaříme i další pytlíčky Expresmenu. Tentokrát hráškovou polévku, která je fantastická a pomalu se začínáme těšit na všechna jídla, která nás ještě v krabici čekají.
Osvěženi kvašeným alkoholickým nápojem pokračujeme ve směru severovýchod dál. Čím dál na sever, tím méně lidí na cestě potkáváme. Současně se začíná zhoršovat počasí. U další zastávky, Þjóðveldisbærinn, prší už poměrně vydatně, a tak raději místo kamenité cesty k památkám Stöng volíme návštěvu muzea, repliku vikingského farmářského domu.
Þjóðveldisbærinn je poměrně hezkou kulturní památkou. Pokud ale vyrazíš do Holaru, najdeš podobné domečky i zde a k tomu zadarmo. (Místní vstupné 1000 IDK mi na zdejší expozici přijde celkem dost.)
U vodopádu Sigoldufoss se jdeme opět trochu provětrat. Silnice tu končí. Tedy ta pro automobily z půjčoven bez 4x4. My pokračujeme velmi pomaličku dál. Co chvíli nás předjíždí nějaký obrovský tereňák nebo alespoň pořádné SUV. Štěrková cesta je n a řízení opravdu náročná. Zvlášť s vědomím, že okolní lávová pole tvoří ostré vyvřelé sklo ideální k penetraci pneumatiky.
Cesta vede překrásnou krajinou. Sopečné kužely všemožných barev, šedivé lávové pláně, elektrické sloupy vedoucí jakoby odnikud nikam. Konečně stoupáme vzhůru a za zatáčkou už poznávám kemp Landmannalaugar.
Vybalujeme potřebné věci na dva dny a přecházíme přes lávku. Vlevo od nás vjíždí do nízkého brodu neohrožená obrovská auta. Stavíme stany a pohodičkujeme. Po včerejším dni jsme trochu unavení. Zítra nás navíc čeká pořádný celodenní výlet do místních hor, a tak už dnes nikam nevyrážíme.
Jinak je na tom Pavel, který strávil celý den v autě a chce se ještě trochu „vyběhat“. Ukazuji mu vrchol nedaleké nádherné hory, Bláhnúkur (945 m). A je rozhodnuto. Pavla na několik hodin nevidíme :).
