Roadtrip na sever
28. 7. Dnes máme v plánu urazit až nechutně moc kilometrů. Potřebujeme na sever. Přesněji řečeno pár kilometrů před Husavík, odkud nám zítra vyjíždí vyhlídková loď na velryby.
Budík nepříjemně zvoní a mě je jasné, že včerejší plán vstát brzy, abychom toho co nejvíce po cestě viděli, byl tak trochu plánem sebemrskačským. Ze spícího Hofnu vyrážíme na sever. První zastávkou je Brunnhorn, tedy pouze vyhlídka u cesty. (pozn. Jak jsem se později dozvěděla, na ikonickou fotku je třeba odbočit doprava mimo hlavní silnici, projet k café Viking, zaplatit nehoráznou sumu za projetí brány (platí každá osoba a v přepočtu to bylo vysoko nad 500 Kč/os), projet bránu, udělat fotku a tradá zpět…).
Za Brunnhornem se nachází instalace červené židle. Když zrovna neprší, je odtud hezký pohled na východní pobřeží. Silnice se kroutí a objíždí jednotlivé zátoky (fjordy), ve kterých potkáváme obrovská hejna labutí i obyčejné oranžové majáky. U jednoho (Hvalnesviti) dokonce zastavujeme a trochu protahujeme nožky.
Okolo celého Islandu se nachází velké množství horkých pramenů. Někdy jsou to horké řeky, někdy malé kruhové výdutě plné horké vody a někdy třeba obdélníková vana s výhledem na nekonečný bouřící oceán, jako je tomu na naší další zastávce nedaleko přístavní vesnice Djúpivogur. I přesto, že jsme u vany sami, nakonec se tady nekoupeme. Voda nám nepřijde zas až tak moc teplá :)…
Další rychlou zastávkou je zelený útes v Blábjörg a Berufjardarströnd. “Island je skutečným rájem všech geologů,“ říkám si při pohledu na sytě zelenou horninu. Načež už zase nasedáme do auta a pokračujeme do Breiddalsvíku, kde se nachází další z vyhlášených minipivovarů. Restaurace s pivovarem Beljandi má ale v těchto hodinách ještě zavřeno, a tak se jdeme podívat alespoň do místního krámku s kavárnou a nakupujeme suvenýry.
Z Breiddalsvíku to máme k další zastávce necelých 130 kilometrů. Projíždíme okolo východního pobřeží a brzy se dostáváme přes horský průsmyk do Egilsstadir. V jednom z největších měst východního pobřeží nezastavujeme. To až cestou zpět z návštěvy nádherných vodopádů Hengifoss a Litlanesfoss.
Po necelých dvou hodinách jízdy konečně zastavujeme na parkovišti u paty říčky Stekkalaekur. K nejvýše položenému vodopádu, Hengifoss vede dvou kilometrová pěšinka. Protože se zde nedá ztratit, pouštím osazenstvo auta vzhůru samotné. Sama uklízím auto a vařím oběd. To abychom se zbytečně nezdržovali a po jídle mohli rovnou vyrazit dál.
Ostatní přichází přesně včas. Polévka je horká a druhý chod akorát dobublává. Po jídle se vracíme zpět do Egilsstadir. I tady se nachází restaurace s pivovarem a jak se později dovídám, jedná se o komunitní projekt, jehož součástí je i Češka, která tu žije už mnoho let. Po nákupech opouštíme město a pokračujeme na západ.
Rychlá zastávka nás čeká u drnových domečků, které na farmě Hjardarhagi sloužily k ustájení ovcí. O pár kilometrů dál zastavujeme u několika patrového vodopádu Rjúkandi, a pak už odbočujeme na prašnou cestu ke kaňonu Studlagil.
Čedičový kaňon Studlagil je fascinující hříčkou přírody. Několika kilometrová průrva tvořená čedičovými sloupy, mezi kterými teče mléčně modrá voda. Nádhera, která je vykoupena dvaceti kilometry jízdy po drncající štěrkové cestě.
Protože nemáme moc času, přijíždíme na parkoviště k levému břehu (ve směru proudu). Výhoda je v tom, že se autem dostáváme přímo k nejkrásnější části kaňonu a k vyhlídce to máme jen pár kroků. Pokud bychom se vydali na parkoviště u pravého břehu, museli bychom se ke kaňonu přiblížit po pětikilometrové cestičce pěšky. Cestou bychom ale viděli i další čedičový vodopád Studlafoss a v kaňonu se mohli dostat až na úroveň hladiny vody, odkud by byl pohled ještě o něco impozantnější. Takhle nám musí stačit pohled z výšky, který nedokáže všechny místní zázraky patřičně zachytit.
Jízdu po dvaceti kilometrové štěrkové cesta musíme absolvovat i zpět, a tak si po příjezdu na hlavní- asfaltovou silnici patřičně oddychuji… Krajina severního Islandu je úplně jiná, než ta na jihu. Syrovější. Sedmdesát kilometrů daleko od jezera Mývatn přijíždíme do měsíční krajiny. Zastavujeme na vyhlídce. Všude okolo jsou jasné známky vulkanické činnosti. Lávová pole, kuželovité hory, sem tam nějaký potůček, jinak je tu pusto a prázdno.
Nedaleko jezera se zemská aktivita stupňuje. Z barevných hor stoupají nekonečná oblaka páry. Černá lávová pole se střídají s krátery a barevnými ryolitovými kopci. Ve vzduchu je cítit síra.
Z hlavní okružní islandské silnice číslo jedna odbočujeme na nově vyasfaltovanou osmdesát sedmičku. Cesta se kroutí jako horská dráha. Sluneční paprsky osvětlují zasněžené hory v severním výběžku a brzy už vyzvedáváme klíče od soukromého nově zrekonstruovaného domečku, který se stává naším domovem na dnešní noc.
Za velrybami!
29. 7. I dnes musíme vstávat brzy. Z pohodlných čerstvě povlečených postelí se nám vůbec nechce. Jenže co na plat. V 9:45 nám odjíždí vyhlídková loď na velryby, a protože očekáváme nával, vyrážíme do Husavíku s výrazným předstihem.
Auto parkujeme u kostela. Lístky vyzvedáváme v kanceláři lodní společnosti, a pak už se můžeme jít trochu „cournout“ po městě. Husavík je malý. V několika málo ulicích tu stojí budovy muzeí, obchody se suvenýry, s alkoholem, škola, nemocnice a několik restaurací.
Půl hodiny před vyplutím už netrpělivě vyhlížíme loď. „Hlavně se musíme dostat na příď. Od tam je nejlépe vidět,“ informuje ostatní Jana. Načež já se poroučím a jdu čekat do auta. Na úklid a třídění fotografií není nikdy dost času :).
Plavba trvá tři hodiny, během které má naše skupina štěstí- vidí velrybí matku s dítětem. Následuje zastávka v doporučené restauraci, kde zrovna narážíme na česko-slovenskou obsluhu. Nákup suvenýrů a konečně můžeme Husavík nechat za zády. Jedeme na sever.
Nedaleko (chápej v islandském slova smyslu = 60 km) od Husavíku se nachází známý ledovcový kaňon Asbyrgi. Obhlížíme návštěvnické centrum a chaloupku, kde prodávají místní své výrobky z ovčí vlny a pak už přejíždíme k závěru monumentálního podkovovitého oblouku, kde se nachází několik vyhlídek, jezírko a „islandský les“.
Po malé procházce nasedáme do auta a pokračujeme dál. Přijíždíme na štěrkovou cestu, kterou se dostáváme na improvizované parkoviště nedaleko „nejčervenější islandské hory“, Raudhólar. Parkujeme a jdeme se projít. Úzká pěšina nás po několika kilometrech skrz vřesové pláně přivádí až k červené hoře. Kvůli přemíře turistů je pěšina vedoucí až na vrchol uzavřena. Nezbývá nám tak než červené stráně obdivovat alespoň od paty kráteru. Pokračujeme ještě na další, tentokrát úplně černou vyhlídku, a brzy se vracíme stejnou cestou zpět.
Před námi je poslední zastávka, velkolepý vodopád Dettifoss. Přijíždíme na poloprázdné parkoviště. Přestože je vodopád ještě kilometr daleko, nad šedivou kamenitou měsíční krajinou se vznáší oblak vodních par viditelný už od auta.
Čím blíž se k vodopádu blížíme, tím víc je slyšet i jeho rachot. Dettifoss je druhým největším vodopádem na Islandu a druhým nejmocnějším vodopádem v Evropě. Jeho mléčná šedivá voda pochází z ledovce Vatnajökull, kterou sem přivádí druhá nejdelší islandská řeka, Jökulsá.
Je odpoledne a slunce se chýlí k obzoru. Sluneční paprsky v odpoledním světle tvoří nad vodopádem nádhernou duhu. Přestože nefouká, okolní pěšinky jsou stejně jako naše oblečení úplně mokré.
Od Dettifossu přejíždíme zpět k jezeru Mývatn. Ubytováváme se v kempu u jezera a brzy nás atakují otravné mouchy. Mývatn totiž v překladu znamená „komáří jezero“. Ještě štěstí, že se máme kde schovat. Zalézáme do teplé místnosti společné jídelny a naléváme vínečko…