Cestování během doby covidové
Island je nádherná země plná přírodních zázraků. Hluboké kaňony, obrovské vodopády, nekonečná lávová pole, ledovce, papuchalci, duhové hory, drsný oceán, bouřící sopky, sirná jezírka, obsidiánové hory… Island je jedinečný. Vědí to místní a vědí to i turisté, jejichž počet se každoročně neúměrně zvyšuje. Na Island jsem se vypravila potřetí. Tentokrát bylo ale všechno jinak. To VŠECHNO způsobil jeden malý shluk RNA bílkoviny, Covid.
Na Island jsem se měla vydat Carcoolkou. Každý den jsem tak s napětím sledovala, zda se otevřou dánské hranice, zda nezmění turistická omezení na Islandu a zda se situace nezhorší u nás, čímž bychom se jako národ dostali do kolonky „nevítáni“.
Dva měsíce před odjezdem nebylo jasno, zda se výlet uskuteční. Hranice byly zavřeny a nikdo nic netušil. Začala jsem hledat alternativní možnosti. Půjčit si na Islandu auto pro sedm lidí, půjčit dvě auta… Pracovníci české ambasády v Kodani byli velmi milí, bohužel ani oni mi nedokázali zodpovědět na otázku, zda se Dánsko v půli července otevře alespoň jako transferní země.
Zlom přišel měsíc před odjezdem, kdy mi díky ambasádě v Kodani svitla naděje. Pár dní na to byla neoficiální informace potvrzena. Dánsko se přes všechny prognózy za určitých podmínek otevírá turistům z EU. Výskla jsem si. A začala doufat…
Pár dní na to nám přišla SMS. ČSA ruší všechny červencové lety na Island. Musela jsem si sednout. Trajekt za necelé 2000 euro byl zaplacený, ale teď to vypadalo tak, že se na Island podívám jen já… Jenže to by vedle mě nemohla stát urputná Nožka, která mi Island cpala do hlavy už třetím rokem. Jen tak se vzdát nechtěla. A tak jsme našli alternativu. Letenky z Vídně, které byly ještě o několik tisíc levnější než z Prahy.
Cesta na Island
Se změnou letu souhlasili všichni, a tak jsem nabalila spooooustu výborného Expresmenu, spacáky, karimatky, batohy a vyrazila (13. 7.) na cestu. Cestu jsem si krátila skvělými spolucestovateli. Z Jihlavy do Prahy jsem přes Blablacar vzala dvě slečny, z Prahy do Drážďan dokonce miminko s Větnamkou(?), v Německu několik Syrských mladíků a jednoho zajímavého Ghaňana. 1400 kilometrů mi uteklo, ani jsem nevěděla jak.
Večer před nástupem na loď jsem se dozvěděla, že mě druhého dne budou testovat na covid. Zaplatila jsem požadovanou sumu (na naše cca 1700 Kč) a těšila se na nalodění.
Brány obrovského přístaviště jsem projela za neustálého mrholení. Covidový test proběhl bez problému. (pozn. Druhý den nám bylo lodním rozhlasem oznámeno, že jsme všichni negativní.) Na trajektu jsem se ubytovala v malé ženské kajutě pro čtyři a brzy se seznámila se dvěma mladými Holanďankami a ještě mladší Němkou.
Dva dny na Noroně jsem v podstatě jen prospala. Jedinou zajímavostí byla část plavby okolo Faerských ostrovů, kde se mlhy téměř dotýkaly mořské hladiny. V jednu chvíli se ale jakoby projasnilo a skrz mlhu projely sluneční paprsky. Nádhera, která přilákala většinu turistů na větrnou palubu.
Islandské přístavní městečko Seydisfjordur leží na na konci velké zátoky, která je z obou stran ohraničena vysokými horami. Na rozdíl od mlžných Faer nás Island vítá sluncem a duhovým obloukem. Je 16. 7. a já jsem konečně tady! Po všech těch peripetiích tomu nemůžu ani uvěřit.
Hned první den mi dochází, že letošní Island bude jiný. Na nejznámějších památkách potkávám pouze hrstku dalších turistů. „Kde jsou ty desítky autobusů?,“ říkám si úplně sama u Skogafossu, jednoho z nejnavštěvovanějších vodopádů, kde jsem také téměř sama! Necelý týden čekání na ostatní strávím cestováním a přibližováním se do Reykjavíku. Dalších 900 kilometrů téměř o samotě.
Odpoledne na poloostrově Reykjanes
Je 21. 7. odpoledne a poloostrov Reykjanes zalévají sluneční paprsky. Na Island nezvyklé. Přijíždím na letiště a samou radostí (že totiž opravdu přiletěli!!!) vjíždím do parkoviště odletů místo příletů, načež se na letišti trochu pomotám… Ještě štěstí, že malé mezinárodní letiště v Keflaviku zeje prázdnotou.
Objímám všechny účastníky a ještě pořád nemůžu uvěřit, že jsou (až na Pavla, který přiletí za dva dny ze skotského Glasgow) tady! Přejíždíme do nákupního střediska, kde všechny seznamuji s programem, počasím, podnebím, možností dokoupení dalších potravin… Nad hlavou nám pořád ještě svítí slunce, a tak toho musíme využít! Po nákupu přejíždíme na první zajímavost: Most mezi kontinenty.
Islandem prochází hranice tektonických desek. Na rozdíl od jiných podobných míst naší planety se zde desky navzájem od sebe oddalují. Nevzniká tak nové pohoří, ale naopak větší spára. Most mezi kontinenty je symbolická lávka mezi Euroasijskou a Severoamerickou litosférickou deskou.
První zastavení a Jirka vyndává „antibakteriální covid lahev“ (rozuměj velmi dobrou meruňkovici). Zbytek osazenstva našeho auta příliš tvrdému alkoholu neholduje, a tak si každý trochu cucne a meruňka je na několik dní zapomenuta.
Poloostrov Reykjanes je jedním z míst, kde geotermální aktivita dosahuje svého vrcholu. Mezi lávovými poli, které vypadají jako krajina z Marsu, vyčnívá jedna z největších geotermálních elektráren Islandu.
Po krátké zastávce na kráteru Stamper přijíždíme k jednomu z největších vývěrů teplé vody Gunnuhver-fumarole. Jana nám simultánně překládá místní pověst o duchovi naštvané Gunny a já kromě neskutečné síly místního vývěru obdivuji i její rychlý překlad.
Nedaleko místního vývěru je jeden z nejhezčích islandských majáků a skalnaté pobřeží. Jdeme si ještě trochu protáhnout nožky na nedaleký útes, a pak už nás čeká přejezd do Kysuviku, kde se nachází barevné sirné vývěry. Oranžová, fialová, žlutá a do toho zelený mech a bublající šedivé bahno. To vše zasazeno v barevných kopcích. Pokud se nestihneš vydat na sever do oblasti okolo jezera Mývatn, pak jsou místní vývěry místem, které bys neměl(a) minout.
Do Reykjavíku přijíždíme okolo osmé večer. Jsme unavení, ale šťastní. Ubytováváme se v nově zrekonstruovaných pokojících po dvou a otevíráme vínečko. I přes obrovskou únavu si toho ještě musíme spoustu říct :).
