Vodopády Seljalandsfoss a Skogafoss, ztroskotané letadlo DC-3, oblouk Dyrholaey, Reynisfjalla, kaňon Fjadrárgljufur, kostelní dlažba a kemp Skaftafell
26. 7. Předpověď počasí? Slunečno! „Toho se musí využít,“ říkám si a tak postupně přenáším své nadšení i na ostatní a nakonec se rozhodujeme vstávat už v 6:00! Po sedmé ranní vyrážíme na zážitku plný road-trip po jihovýchodě Islandu.
Hned na první zastávce, u vodopádu Seljalandsfoss je mi jasné, že jsme udělali dobré rozhodnutí! U jindy přelidněné památce není ani noha. Jsme tu úplně sami! Oproti předpovědi venku trochu krápe. Budím celou posádku, která využívá přejezdy mezi jednotlivými zastaveními k odpočinku.
Seljalandsfoss je jedním z nejkrásnějších islandských vodopádů. Cestička vede také za závoji padající vodní masy, takže člověk dokáže pocítit obrovskou sílu a nekonečnost vodního proudu. Během západu slunce tvoří sluneční paprsky okolo celého vodopádu obrovskou duhu. Pokud tedy zrovna svítí slunce.
Nedaleko Seljalandsfossu se nachází další obrovský vodopád, Skogafoss. I ten je znám jako místo, kde zastavují všechny turistické autobusy. Nyní se tu nachází jen několik aut lidí, kteří přespávají v místním kempu, nebo turistů, kteří se vypravili na dálkový trek Laugavegur.
Skogafoss je obrovský široký a současně závěrečný vodopád několika vrchních vodopádů řeky Skoga. Procházíme se nejdřív před vodní masou, a pak stoupáme okolo vodopádu a řeky vzhůru.
Další zastávka je daleko. Během cesty mi zase všichni spí :). Na parkovišti u našeho prvního ledovce tak všechny budím. Sólheimajökull je jedním ze splazů velkého ledovce Mýrdalsjökull. Od parkoviště až k patě ledovce to máme přibližně kilometr rovné cesty. Sólheimajökull je populární ledovec, na který se dá s pomocí průvodce „vylézt“ a chvíli pochodit. Na takovou zábavu ale nemáme moc času, a tak brzy vyrážíme dál na jih.
Pavel má přání zastavit u ztroskotaného letounu DC-3, kde ho ochotně vysazuji. My ostatní pokračujeme o několik kilometrů dál k mořskému skalnímu oblouku Dyrholaey. I přes nepříjemnou štěrkovou cestu se dostáváme až na vrchol útesu, kde na nás kromě hezkého majáku čekají desítky, možná stovky papuchalků. Jana je šťastná. Vidět papuchalky bylo jejím osobním přáním.
Hlavním lákadlem by ale měl být velký skalní mořský oblouk, který se nachází hned pod majákem. Ten nás ale nakonec nebaví tolik, jako pozorování malých, tlusťoučkých a vtipně létajících papuchalků, u kterých odkážeme sedět desítky minut.
Z útesu sjíždíme dolů ke spodnímu parkovišti a toaletám. I tady potkáváme pár opeřenců a mimo jiné je tu i skvělý výhled na skalnaté pobřeží a dlouhou černou pláž Reynisfjalla. Vracím se pro Pavla a obědváme další báječnou polévku od Expresmenu.
Z Dyrholaey je to k Reynisfjalla co by kamenem dohodil. Černá oblázková pláž nedaleko Viku láká k návštěvě místní, i turisty z celého světa. Procházíme okolo čedičové jeskyně Halsanefshellir, a pak nás uchvacují zaoblené černé kamínky všech velikostí, kterými e pláž tvořena.
Ve Viku se nachází další z restaurací s vlastní pivní produkcí, a tak děláme menší pauzičku i tady. Je odpoledne a v našem dnešním itineráři zbývají 3 zastávky. Tou první je obrovské mechovo-lávové pole, které se táhne až na horizont. Daleko zajímavější je kaňon Fjadrárgljufur, který se nachází o několik kilometrů dál.
Okolo kaňonu vede příjemná dvoukilometrová pěšinka. Ze tří vyhlídek je nejkrásnější ta nejvzdálenější. Vodopády, ostré zákruty a vysoké skály tu voda vytvářela od nepaměti. V modré zpěněné hladině se zrcadlí odpolední sluneční paprsky. Kaňon Fjadrárgljufur patří určitě mezi nejkrásnější islandská místa.
Poslední zastávkou je „kostelní dlažba“ v Kirkjubaejarklaustur. Jedná se o přírodní čedičovou plochu, která vypadá jako pozůstatky kostelní dlažby. Z Kirkjubaejarklaustur vede do našeho cíle, kempu ve Skaftafell, padesát kilometrů rovné silnice přes nekonečná lávová pole.
Přijíždíme okolo osmé odpolední. Je červenec. Touto dobou zapadá slunce na Islandu až pozdě „v noci“. Stavíme stany, dáváme si horkou sprchu a brzy jdeme spát. Celodenní jízda nás vyčerpala více, než bylo v plánu.
Výstup na Kristínartindar (1126 m) a ledovcová laguna Jökulsárlón
27. 7. Hora Kristínartindar se nachází v národním parku Skaftafell. Když vyjde počasí, jedná se o jeden z nejkrásnějších výšlapů na ostrově s neuvěřitelnými výhledy na praskající ledovcové splazy a vodopády. Jedním slovem nádhera. Budíme se do slunečného rána. Lepší předpověď na dnešní den jsme si vybrat nemohli.
Snídáme a brzy už vyrážíme na stezku vedoucí k první vyhlídce na ledovec. Jsme tu téměř sami. Ostatní výletníci opět ještě spí. S prvním pohledem na ledovcový splaz Skaftafellsjökull pozorujeme i vrcholek Kristínartindaru, náš dnešní nejvyšší bod.
Splaz Skaftafellsjökullu je součástí největšího evropského ledovce, Vatnajökull. Stoupáme okolo vyhlídkové hrany, která tvoří přirozenou hranici splazu a po několika kilometrech se dostáváme do sedla. Musíme se rozhodnout. K výšlapu až na vrchol je potřeba pevný krok a jistá chůze. Před námi je klouzající šotolina a viklající se kameny to vše na cestě hned vedle srázu končícího kdesi hluboko v údolí… Po domluvě s ostatními vyrážíme pomalu vzhůru.
Na Kristínartindaru na nás už hodinu a půl čeká odpočívající Pavel. Vstal brzy a na vrcholu dnes stanul jako první. Klid, ticho a poryvy jemného větru kazí jen několik málo dalších štěbetajících turistů.
Před námi se odkrývá sněhová čepice Vatnajökullu a co chvíli z Morsárjökullu padají obrovské kusy tajících ledovcových stěn do údolí. Vlevo vidíme část duhových hor, za námi je oceán a nekonečné lávové planiny. Je tu tak krásně, že se nechce pryč!
Cestu zpět volíme okruhem přes čedičový vodopád Svartifoss. Slunce stále ještě svítí. Zastavujeme se a leháme do trávy. Není kam spěchat. U Svartifossu na nás „čeká“ hromada turistů, kteří si vyrazili na jednoduchý výlet k místním vodopádům a dál už nepokračují.
Cesta zpět se zdá být nekonečná. Jsme vyhládlí. Pavel je naštěstí výrazně rychlejší než my, a tak nám vaří polévku s hlavním jídlem, čímž urychluje odpolední balení a chystání na další dobrodružství.
Po velmi pozdním obědě(spíše časné večeři), sprše a zabalení všech věcí odjíždíme z národního parku Skaftafell k ledovcovému splazu Fjallsarlon, kde poprvé vidíme i klouzající tající ledovcové kry. Slunce je nyní velmi nízko na obzoru, a tak je celá krajina zahalena do žlutého třpytu.
Z Fjallsarlonu odjíždíme k mnohem známější ledovcové laguně, Jökulsárlón. Jökulsárlón je během hlavní sezóny atakován turisty. Naštěstí je už hodně pozdě a k tomu všude řádí covid, takže se zde potkáváme jen s hrstkou turistů.
Jökulsárlón se mění každým dnem. Nyní je po celodenním slunci laguna přeplněna obrovskými plovoucími krami, mezi kterými si hrají tuleni. Diamantová pláž, tedy pláž plná vyplavených ledovcových ker, se nachází hned za mostem. Díky slunečním paprskům vypadají kusy ledu jako obrovské zářící diamanty.
Rozhodnutí vyrazit ještě po namáhavém výšlapu dál nyní nikdo z nás nelituje. Poslední zastávkou je restaurace Jon Riki. I tady se vaří vyhlášené pivečko. Bohužel přijíždíme s posledními tóny živé hudby a obsluha nám už nenaleje.
Do kempu v městečku Höfn přijíždíme po desáté večer. Úplně hotoví. Registruji nás na recepci. V rychlosti stavíme stany a děláme večerní hygienu, po které všichni zmoženi usínáme.
