• Klara Skuhrava

Sama na Filipínách 11.

Bohol megaturisticky… aneb jak si dovolenou užívají Filipínci

Na své poměry vstávám extrémně pozdě. Je vidět, že Filipínci během své dovolené opravdu nespěchají. Je devět hodin ráno a my čekáme na Alvinova bratrance. Loučíme se s milou paní domácí a za půl hodiny konečně přijíždí černý luxusní vůz. Uvnitř nás vítá Alvinův bratranec a řidič. Batoh si dávám do kufru a zavírám dveře za horkým vzduchem prašného města.


Klimatizace jede na plné obrátky. V tričku a sukni mi začíná být nepříjemná zima. Ještě štěstí, že první zastávku máme za rohem. Bronzová socha Blood compact (v překladu „pokrevní dohoda“) je památník na dohodu mezi dávným boholským náčelníkem Rajah Sikatuna a španělským dobyvatelem Miguelem Lopezem Legazpi. Fotíme se o sto šest a hned po nástupu do auta, kde dostávám letáček se všemi místy, které dnes navštívíme, mi dochází, že tohle nebude jen tak trochu „turistická tour“.

Po Blood compact zastavujeme u nádherného kostela Baclayon. Bohužel je dnes zavřeno, a tak místní koloniální umění obdivujeme pouze zvenku. Další povinná selfíčka a rychlý nástup zpět do ledového vozu. Vrcholem turistického dne je návštěva plovoucí restaurace na Rio Verde. I přes moje naléhání se Alvin nenechává uprosit a vše za mě platí. Je mi hloupě.


Nic takového, jako Loboc Floating Resto jsem ve svém životě ještě nezažila. Vstupujeme na zastřešenou loď. Uprostřed jsou mísy s jídlem a vepředu pódium, kde se už za chvíli rozezní tóny těch světově největších odrhovaček.

Loď se postupně plní. V restauraci jsem snad jediná běloška. Okolo mě jsou samí obtloustlí Filipínci. Nandáváme si na talíře všechny možné tradiční pokrmy a vyrážíme po řece směrem k „místnímu tradičnímu kmenu“. Po několika minutách vystupujeme. Do rukou dostáváme dřevěná kopí a jsme ověnčeni (umělými) květinovými věnci. „Uf…tohle musím přežít,“ říkám si a přemýšlím nad bizarností celé scény. Na návštěvu kmene máme půl hodiny. Pozoruji obrovský kulturní rozdíl mezi mnou a Filipínci. Místní jsou z hrané scény úplně vedle. Tančí s kopím, hrají hry, věší si na sebe hady… Celé mi to připomíná návštěvu kmenu dlouhokrkých žen. Stejně bizarní a nevkusná podívaná ala lidská zoo, kterou jsem omylem zažila před několika lety v Thajsku.


Za necelou hodinu (protože třicet minut je pro rozradostnělé Filipínce málo) vyplouváme na cestu zpět. Místní řeka je obklopená nekonečnými plantážemi palem. Při cestě zpátky to žije. Místní kytarista hází jeden song za druhým, načež všichni začínají zpívat a tančit. „Filipínci rozhodně ví, jak se radovat,“ konstatuji na závěr celé situace a jsem ráda zpátky ve vychlazeném autě.

Další zastávkou je motýlí farma, po které následuje mini zoo, kde si můžete pohladit hada a kouknout na ostrovní zvířectvo zavřené v klecích… Projíždíme skrz nádherný les, kterému se říká les milenců, neboť se nad silnicí koruny stromů z jedné strany na druhou nádherně dotýkají.


Kromě Čokoládových hor je Bohol proslaven díky nártounům- malým opičkám s obrovskými oči, které ve skutečnosti nepatří mezi opičí rodinu. Vystupujeme u jedné z obrovských klecí, kde mají nártouni svůj výběh a jdeme se podívat na ta krásná a roztomilá stvoření připomínající Gluma.

Poslední zastávkou jsou konečně Čokoládové hory. Abychom to ale neměli až tak nudné, Alvin se rozhoduje, že před samotným výstupem na jednu z místních hor musíme absolvovat návštěvu zdejšího okolí na motokárách. Času máme dost, a tak souhlasím. Nasedáme do jedné buginy a vyrážíme pod kopce. Cestou nás neustále fotí místní průvodce, který vymýšlí všemožné pózy a fotky s optickými klamy. Popravdě se už nemůžu dočkat na nějaký ten výšlap a tak trochu začínám litovat, že jsem raději nenasedla na autobus, který by mě dovezl rovnou až sem. Aktivity dnešního dne normálně nevyhledávám a ani mě nijak neuchvacují.


Konečně vyrážíme na vrchol jedné z mnoha vrcholků. Čokoládové hory, oblé pravidelné kopce zalité v odpoledním zlatavém slunci jsou nádherné. Nedivím se, že jsou místní hory zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. I tady se samozřejmě musíme vyfotit a udělat několik selfíček.

Nasedáme do auta a Alvin mě veze do nedalekého městečka Batuan. Protože se snažím nebýt nevděčná, při výstupu z auta moc děkuji za krásný den. Dál už pojedu zase sama. Z Batuan vyjíždí autobusy do Carmen a odtud další spoje do přístavu v Tubigon, kde mi dnes večer odplouvá i můj trajekt zpátky na ostrov Cebu.


V Batuan kupuji jídlo na večeři a snídani, a pak nasedám do malého mikrobusu. Nad Boholem se stmívá. V 19:45 odplouvá trajekt a za hodinu a čtvrt jsem už v tepajícím Cebu city. Z přístavu nejezdí žádný autobus na letiště, a tak je potřeba se alespoň přiblížit. Nasedám na „autobus“ jepney k SM shopping, a poté (na rady místních) jedu vanem až na poslední zastávku k letišti, odkud to mám do terminálu necelý kilometr. Jak následně zjišťuji, přesně takhle se na letiště dostávají i místní pracovníci. V letištním terminálu vytahuji spacák a karimatku a brzy jdu celkem vyřízená spát.





PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU - DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

7 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše