• Klara Skuhrava

Sama na Filipínách 12.

Aktualizace: bře 4

Jezero a kráter Taal, zpět do Manily

V letištní hale je klid. Se špunty v uších se spí jedna báseň. I tak ale vstávám ještě před pátou ranní. Moje letadlo odlétá v 6:50. Než zabalím karimatku, spacák, „zkomprimuji“ batoh na požadovanou velikost, vyčistím zuby a trochu se dám do kupy, je čas nástupu do letadla. U zavřené přepážky si jen tak pro sebe vážím batoh. 15 kg! Povolených je pouze sedm… uklidňuje mě, že mám v batohu velké mango a vodu. V případě nějakých problémů bych klidně i dokázala hodně oblečení navléci na sebe. Naštěstí to není potřeba. Bez problémů nasedám do letadla a ještě před osmou ráno vystupuji v hlavním městě Filipín, Manile, na ostrově Luzon.


Nejsem zrovna městský typ. A protože mi můj noční autobus do Banaue odjíždí až ve 21:00, rozhoduji se využít dnešní den k návštěvě jezera Taal a vystoupat na ostrov s kráterem a jezerem uprostřed.

Z letiště nasedám do jeepnery, které mě odváží na autobusové nádraží. V Manile je ranní špička. Všechny silnice jsou přeplněny pomalu popojíždějícími automobily. Řidič jeepnery mě nechává na menším nádraží, ze kterého mi odjíždí autobus do městečka Tagaytay. Mám štěstí. Můj spoj je přistaven a za patnáct minut odjíždí z chaosu velkoměsta pryč.


V Tagaytay, městě na okraji kráteru Taal je rušno. Místní doprava se s tou manilskou ale nedá srovnat. Hned na zastávce mě zastavují taxikáři a do vzduchu hází šílené cifry za odvoz k nedalekému jezeru. Odmítám a odcházím z hlavní třídy na menší silnici vedoucí přímo k jezeru. I tady jsou taxikáři. Jejich ceny se ale drží na polovičních číslech. Nasedám na tříkolku (Další nový dopravní prostředek, kterým jsem na Filipínách ještě nejela.) a sjíždíme po klikatící se cestě dolů k hladině jezera. Cestu nám lemují nádherné výhledy na jezero i stejnojmenný vulkanický ostrov Taal.

V Talisay mě můj řidič veze ke svému kamarádovi, který zde vlastní hned několik tradičních lodí. Domlouváme se na ceně ale oba dobře víme, že jsem v šachu. Sama na ostrov nedoplavu a po dalších turistech, se kterými bych mohla sdílet náklady, jako by se slehla zem.


Platím polovinu smluvené částky a s malou taškou přes rameno nasedám do lodě. Svůj velký batoh nechávám na pevnině. Společně se mnou nasedá i starší paní. Je mi jasné, že jsem cestovné zaplatila i za ni.


Po půlhodinové plavbě vystupujeme na ostrově. I tady musím zaplatit „vstupní poplatek“ a pokud chci, mohu si připlatit i za průvodce. To odmítám a na vrchol (kam vede jasná cesta) jdu sama. Na tříkilometrové cestě potkávám jen několik turistů. Těsně u vrcholu na mě čeká další strážní budka, ve které musím zaplatit další poplatek. To neustálé filipínské vybírání peněz mě začíná pěkně štvát. Platím tedy snad už poslední poplatek a pokračuji po prašné cestě až na vrchol.

Při pohledu do centra kráteru se mi tají dech. Hluboko pode mnou je modrozelené sirné jezero a za horizontem kráteru blankytně modrá obloha s o trochu tmavším vnějším jezerem. Nádhera! Na vrcholku se nachází i částečně rozpadlá betonová rozhledna a několik stánků s občerstvením. Je tu tak krásně, že se mi nechce zpět. V tepajícím hlučném a přelidněném městě není nic, co by mě lákalo. Při pohledu na hodinky ale nejde déle otálet. Je čas se vrátit do Manily.


Scházím z kráteru zpět k vnějšímu jezeru. Nasedám do dřevěné lodi a přeplouvám zpět na pevninu. Vyzvedávám si batoh a smlouvám cenu na cestu vzhůru do Talisay. Taxi mě nechává na zastávce autobusu do Manily. Spoje jezdí každou chvíli. I tady stačí jen zvednout ruku a nasednout. Zastavuje mi hezky evropsky vypadající autobus a já nasedám. Za několik málo hodin jsme v Mani e. Na úplně jiném nádraží, než ze kterého jsem vyjížděla. Je 17:00 a na cestu přes celé město mám čtyři hodiny.

Dostávám se do místního metra, ve kterém je jedním slovem „chaos“. Linky tady jezdí sem tam. Chvíli jdu směrem na metro, chvíli na městský vlak (ano, to jsou různé linky). Ptám se místních na autobusové nádraží, kam se potřebuji dostat a přichází mi různé odpovědi. Nakonec volím tu nejčastější a nasedám do už tak brutálně narvaného metra. Jedu asi tři čtvrtě hodiny, když zjišťuji, že spoj, kterým jedu, není metro, ale vlak, který jede úplně jiným směrem. Vracím se tedy zpátky. Již poučena zkouším druhou variantu. Až na mé nádraží ale metro nejede, a tak po půl hodině vystupuji na jiné zastávce a dál jdu už pěšky.

„Ještě že existují mapy v mobilu,“ říkám si procházejíc tepajícím městem za svitu displeje s navigací. Konečně se začíná ochlazovat. Ve večerní Manile ožívají ulice. Lidé v menších stáncích grilují, děti si hrají s míčem a dospělí, kteří zrovna nejsou v práci, posedávají na zápraží a baví se s ostatními.


Na autobusové nádraží přicházím právě v čas. Je 20:30. Za chvíli začíná nástup. Kromě několika turistů je autobus narván místními Filipínci. V kanceláři dostávám potvrzení o zakoupené jízdence, a pak už usedám na sedadlo u okýnka. Vedle mě sedí menší Filipínka, takže máme celkem dost místa.


Autobus se rozjíždí přesně včas. Zítra se probudím úplně v jiném světě. Doufám a zavírám unavené oči.





PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU - DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

KONTAKT

Ing. Klára Skuhravá

Ičo: 07021623

Obecní 196, 691 54, Týnec

+420 730 187 706

info@justwalkit.cz

č.ú.: 291804681/0300

GDPR 

Chci odebírat novinky z Justwalkit

  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon
  • Black YouTube Icon

© 2016 - 2021 Justwalkit