• Klara Skuhrava

Sama na Filipínách 5.

Aktualizace: úno 27

Cesta zpět do El Nido, Puerto Princesa a odlet na Cebu

Vstávám brzy a po zabalení vyrážím na nedaleký vrchol Mt. Tapyas (163 m), ze kterého mám nádherný výhled na město i okolní ostrovy. Na hoře se nachází obrovský kříž, který se každý večer po západu slunce rozsvítí a září do širokého okolí jako memento místní křesťanské víry.


Návštěva Mt. Tapyas (163 m) je ideálním rozlučkovým místem Coronu. Pode mnou se probouzí město, přístav (jako každý den) začínají okupovat stovky turistů vyplouvajících na každodenní „tour“ a za zády mě zdraví příkrá hrana zalesněného pohoří v čele s vrcholem Mt. Tundalara. Vlevo se nachází kopec, ze kterého jsem předevčírem pozorovala západ slunce, a přede mnou jsou ostrovy s jednotlivými zastávkami včerejšího turistického výletu.

Z hory pokračuji kousek dál, to abych měla ještě lepší výhled, ale pak už mě tlačí čas a musím zpět. Procházím přes špinavé tržiště (někdo by mohl říct i nechutně zapáchající), kde se prodává sušené mango a další potraviny vesměs za východoevropské ceny. V pomalu se probouzejícím hostelu vyzvedávám batoh, se kterým přicházím na menší lodní terminál, odkud mi v 13:00 má odplouvat loď zpět do El Nida.


Rychlo-loď nakonec odplouvá až těsně před druhou, a tak jsme v El Nidu až okolo 17:45. Ubytovávám se v centru města. Místo v příjemném pokojíku se dvěma palandami a větrákem mě stojí pouhých 300 pesos (moje zatím nejlevnější ubytování). Měním peníze a přemýšlím, kam dál. Zastavit se ještě na cestě do Puerto Princesa v dalším přístavním městečku Port Barton? Nebo jet přímým spojem do Puerto Princesa, odkud mi za dva dny letí letadlo na ostrov Cebu a trochu popracovat? Chápu, že většina turistů by volila variantu A. Jenže já jsem měla moře, turistických míst a lodních výletů tak akorát dost… Zvolila jsem tedy cestu do Puerto Princesa, kde jsem strávila den prací v klimatizovaném hostelu…

Další den je tedy z cestovatelského pohledu spíše nuda. Můj budík zvoní už v 6:20. Balím všechny věci. V hostelu mi domlouvají taxi, kterým se dostávám na autobusové nádraží. Spoj, který má vyrážet v 7:00 odjíždí až v 7:45 (Japonci by se z místní „dochvilnosti“ už jistě stříleli do hlavy…) Za 500 pesos se po několika hodinách dostávám zpět do hlavního města Palawanu. Ubytovávám se v místním hostelu, kde jsme kromě další cestovatelky úplně sama. Většina turistů volí luxusnější hotely blíž centra. Mně je to jedno. Mám dvě nohy a dvou kilometrová cesta do centra mi nepřijde nijak náročná.


Puerto Princesa je směsí asijské a americké kultury. Pravidelné pravoúhlé silnice „zdobí“ reklamní billboardy všeho druhu, obchody západního stylu, fastfoody a dokonce i supermarkety. Po klidném Coronu se ruch v Puerto Princesa jeví jako zjevení z jiné doby a místa.

Přicházím do centra města, kde mě vítá neskutečně narvaný křesťanský kostel San Ezekiel Moreno. Kontroluji čas a den. Je středa. Kostel je tak naplněn, že lidé posedávají okolo jeho otevřených dveří a modlitby poslouchají z místního amplionu. V českých zemí nemyslitelná situace.


Nedaleko se nachází Memorial Park, odkazující na japonské bitvy během druhé světové války a o kousek dál i malý maják a poté už konečně „chudinská čtvrť“. Jinými slovy, místo, kde bydlí místní, a kterému se turisté raději vyhýbají.


V nedaleké vývařovně kupuji oběd, a pak už procházím okolo čistého nábřeží zpět do „turističtější“ části města. Nedá mi to. Zastavuji u vstupu do jednoho z místních supermarketů a jdu se podívat, na místní nabídku. Nákupní uličky jsou vyplněny rumem a jiným alkoholem, který je na Filipínách extrémně levný v regálech nechybí ani sladké sušenky a další západní „potraviny“ přesycené konzervanty a umělými barvivy. Kupuji pivo, které je zde výrazně levnější než kdekoliv jinde a mizím na výrazně špinavější o to zdravější trh s ovocem a zeleninou.

Zbytek dne a další půl den trávím prací a vymýšlením cestovatelských plánů na hostelu.


Let z Palawanu na Cebu

Je odpoledne. Balím všechny své věci, které dvou a půl měsíčním cestováním nabyly na objemu a jdu pěšky na letiště. Batoh mám narvaný k prasknutí. Hned u vstupu na letiště mi kontrolují jeho váhu. Bez šance. Místo povolených sedmi kilo mám asi dvanáct. Odhazuji vodu, dojídám koupené mango. Oblékám péřovou vestu, do jejíchž kapes sunu ty nejtěžší části výbavy a s 7,8 kg se dostávám (zcela zpocená) do klimatizované haly.


Můj extrémně krátký let na Cebu odlétá v 15:30. Další kontroly netřeba, a tak sundávám oblečení a měním propocené tričko za druhé výrazně voňavější.

Ostrov Cebu a jeho hlavní město Cebu city je úplně jiným světem. Na letišti nasedám do autobusu směřujícího do centra, kde se mám potkat s Kubou. Dalším Čechem, který cestuje okolo Filipín. Z luxusního autobusu vystupuji v centru města. Okolo mě vysoké prosklené budovy, neskutečně milí Filipínci radící kudy na další spoj a celkově vzezření města západního stylu. Po chudobě a plechových chatrčích Palawanu a Coronu ani památky.


S Kubou se zdravím v jeho dvoulůžkovém hotelovém pokoji. Klimatizace, splachovací záchod, fungující elektřina a teplá sprcha- během mého filipínského dobrodružství doposud nevídaná věc.


S Kubou máme vymyšlený společný výlet na canyoning na řece Kawasan falls. Zjišťujeme možnosti dopravy a povídáme o našich dosavadních cestovatelských zážitcích. Protože zítra potřebujeme vstát už v 5:20, brzy jdeme spát.



PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU - DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

7 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

KONTAKT

Ing. Klára Skuhravá

Ičo: 07021623

Obecní 196, 691 54, Týnec

+420 730 187 706

info@justwalkit.cz

č.ú.: 291804681/0300

GDPR 

Chci odebírat novinky z Justwalkit

  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon
  • Black YouTube Icon

© 2016 - 2021 Justwalkit