• Klara Skuhrava

Sama na Filipínách 6.

Aktualizace: úno 27

Kawasan falls a canyoning

Ticho a černočernou tmu hotelového pokoje ruší zvuk budíku. Je 5:20. Vstáváme. Rychlé obléknutí, zuby a za 20 minut už procházíme nočním městem směrem na jedno z mnoha autobusových nádraží v Cebu.


Naše cílová destinace je Moalboal. Malé městečko, odkud chceme vyrazit na řeku a vodopády Kawasan falls. Dnes je totiž v plánu pořádný adrenalin – canyoning.


Na autobusovém nádraží hledáme ten správný spoj. Po poradě s místními se pohodlně usazujeme do jednoho postaršího vozu s označením „Moalboal“. Autobus se začíná plnit a za několik minut už vyrážíme z města. Až později, během jízdy, zjišťujeme, že jsme si vybrali „courák“, tedy autobus zastavující v každé menší vesnici. V Moalboal jsme až za tři hodiny, v devět ráno.

Moalboal je v podstatě tichá vesnice. Je zde jedna hlavní třída, kterou jezdí i všechny spoje z Cebu a kde se nachází i většina cestovních agentur zprostředkovávající šnorchlovací výlety s obrovskými hejny sardinek nebo canyoning na Kawasan falls. Zdejší zaměstnanci nám tvrdí, že jsme dorazili pozdě. „Dnes už všechny mikrobusy odjely. Mohli byste to ale zkusit přímo ve vesnici pod Kawasan falls,“ radí nám jeden z místních.


Máme štěstí. Nás autobus z Cebu ještě stále vyčkává na zastávce kde nás před pěti minutami vyhazoval. Opět tedy nasedáme a necháváme se převést několik kilometrů dále na jih. Ve vesnici pod Kawasan falls snad nežije člověk, který by se nějak nepřiživoval na místní řece. Přicházíme do cestovní agentury, kde nás vítá jeden z místních certifikovaných průvodců. Platíme 1500 filipínských pessos na skupinu (to, že jsme jen dva, nikoho nezajímá) a dostáváme tenisky do vody. Náš průvodce a jeho kamarád berou motorky a vyváží nás do startovacího bodu, kde musíme vyslechnout bezpečnostní instruktáž. Společně s námi sedí v lavicích i desítky Asiatů a mně konečně dochází, že canyoning na Kawasan falls bude asi pořádné turistické peklo…

Z přednáškového sálu je to na úzkou stezku vedoucí do rokliny k řece co by kamenem dohodil (a zbytek došel pěšky). Začínáme pociťovat první výhody našeho průvodce. Všechny totiž předcházíme a u řeky jsme mezi prvními… ehm… tedy prvními z naší bezpečnostní instruktáže. Před námi je totiž už další skupina jiných turistů…


Povinnou plovací vestu a helmu máme pevně zapnutou. Jde se na to. V první části procházíme skrz peřeje a sklouzáváme po vodou vymytých úzkých skluzavkách. Co chvíli je potřeba někam skočit, potopit se a zase vyplavat. Je to skvělé. Dokonce i všudypřítomní turisté mi v návalu adrenalinu přestávají vadit.


Náš průvodce nás nonstop fotí a natáčí. Na scénu přichází první větší skok. Šest metrů. Adrenalin mi stříká z uší. Kdybych tak v tomto momentě věděla, že šest metrů není na téhle řece ještě žádný skok… Dostáváme instruktáž, jak skočit správně a neublížit si. A pak přichází odpočítávání a hooooop. Jsem pod vodou. Žádný naražený zadek, žádná bolest.

Skákáním, hopsáním, plahočením se a plaváním postupujeme skrz řeku dál. Zhruba v polovině nás čeká malá občerstvovací stanice. Peníze jsme nechali v kanceláři. Nevadí. Půjčuje nám náš průvodce.


V druhé polovině začíná situace na řece přiostřovat. Před námi jsou dva opravdu velké skoky. Desetimetrový skok z vodopádu s rozběhem a patnáctimetrový závěrečný skok, který je možno vynechat.


U prvního skoku se vůbec nechci dívat dolů. Kdybych teď zapojila mozek, určitě bych neskočila. Čekáme v řadě. Kuba vypadá znuděně. Asi doufal ve větší adrenalin, ale já mám dost. Možná až příliš.

Přicházím na řadu. „RUN,“ vyzve mě náš průvodce a já zbavena myšlení běžím a odrážím se do vzduchu. „Ten let je neskutečně dlouhý,“ říkám si, ale to už v dalším okamžiku dopadám na třpytící se průzračnou hladinu abych jako šipka vplula pod vodu. „Jo, žiji,“ říkám si a odplavávám z dopadiště. U břehu si všímám nehybně splývající slečny, kolem které se tvoří skupinky průvodců. Jak se později dovídáme, slečna vynechala všechny předchozí skoky, a pak skočila z deseti metrů přímo na zadek a záda. „Snad se jí nestalo nic vážného a teď se nachází jen v krátkodobé paralýze,“ přemítám.


Další říční atrakce je tradiční houpačka s dopadem ve vodě a nádherná přírodní kamenná skluzavka. Jediná nepříjemnost celého canyoningu je v neskutečných frontách. Na každý skok a atrakci se totiž čekají dlouhé řady.


V životě jsem neskočila z výšky patnácti metrů. Ani by mě to nikdy nenapadlo zkoušet, ale: „Když už jsem tady a zvládli to i všichni ti přede mnou, tak to přeci zvládnu i já.“ říkám si už v sedě na malé římse. Přede mnou je patnáct metrů volného prostoru, a pak zčeřená vodní hladina. Vlevo skáčou lidi z menšího deseti metrového vodopádu.

Je čas. Srdce mi buší jako o závod. S myšlenkou, že: „Teď už to nevzdám.“ Skáču do hlubiny. Jenže ejhle. Skočit přímo ze sedu se nevyplácí. Dopadám jemně na zadek. Špatný dopad pociťuji záhy. Zadek mě bolí tak, že raději splývám na vodní hladině a pomalu se klidím z dopadiště. „Nikdy víc,“ říkám si s natrženým řitním otvorem, kvůli kterému v prvních minutách po skoku sotva chodím.


Naštěstí je konec. Před námi je velký komplex s restauracemi. Dáváme si oběd a odpočíváme na sluníčku. Zpátky do vesnice to máme kousek. Procházíme okolo nyní už mělké řeky a brzy se dostáváme do kanceláře s našimi věcmi. Loučíme se s milým průvodcem a nasedáme na autobus směřující přes Moalboal do Cebu.


V Moalboal se loučím i s Kubou, který pokračuje dál do Cebu, kde ho čekají poslední dva dny dovolené. Sama vystupuji a hledám zamluvený hostel na dnešní noc. Sprcha, praní prádla a příjemná postel to jistí :).





PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU - DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše