• Klara Skuhrava

Sama na Filipínách 7.

Aktualizováno: úno 28

Horská túra na Mt. Labalasan (1013 m) (vrchol Osmeňa) a úplná změna plánu

„To je teda dovolená,“ pomyslím si při pohledu na bzučící budík. Displej mobilu ukazuje 5:00 a venku je ještě tma. Ostatní spolunocležníci spí. Potichu dobaluji svůj batoh a vyrážím na hlavní silnici, kde zastavuji autobus jedoucí ke Kawasan falls. Velmi milý řidič mě vysazuje mimo oficiální zastávku přesně dle mých instrukcí.


Malá osada Matutinao spí. „Ještěže jsem si nakoupila jídlo už včera,“ říkám si procházejíc skrz „mrtvou“ vesnici. Po několika metrech už ale odbočuji na úzkou stezku a veškerou civilizaci nechávám za zády.

Nad ostrovem Cebu svítá. Úzká pěšina ostře stoupá vzhůru. Od vrcholu Osmeňa, mého dnešního cíle, mě dělí 1300 výškových metrů a necelých 14 kilometrů. V ranním chladu se jde jedna báseň. Jen kdyby se cesta co chvíli nerozdvojovala. Kolem mě ani živáček.


Slunce rychle stoupá vzhůru a brzy jsou zdejší hory zality slunečními paprsky. Začíná být horko. Po několika kilometrech přicházím k silnici, po které nás včerejšího dne vezli ke Kawasan falls. U silnice potkávám první místní. Ve veřejné prádelně se tu pere, holí i myje. Zdravím a pokračuji dál.


V malé bezejmenné vísce objevuji první (a jediný) tradiční obchůdek na cestě. Na Red Horse je ještě brzy, a tak procházím bez povšimnutí dál. Z úzké prašné cestičky, která se každou chvíli rozdvojuje se stává široká děravá asfaltka. První rozdvojení mě čeká až u další prádelny, kde mě zdraví další místní. Doplňuji vodu, a když vyslovím „Osmeňa peak“, milá Filipínka mi ukáže směr.

Ze zarostlého lesa se stává polozemědělská krajina. Okolo cesty je vysázeno zelí, saláty, cibule a pórky. Kousek dál se nachází banánové háje. Na povrch vystupuje vulkanické podloží, které tvoří umně vybudované terasy. Sem tam potkávám osamocené chajdy. Nikde nikdo.


Zcela jiná je situace nedaleko prvního vrcholu, Lugsangan. Z úzké cestičky se stává opět asfaltka, okolo které je postavena celá vesnice. V zástavbě nechybí ani škola. Na věšácích v předzahrádkách se suší prádlo a sem tam je vidět i nějaký ten člověk.


Pod Lugsangan mě čeká výběrčí vstupného. V místní budce odhazuji batoh a na zdejší horu jdu na lehko. Jako bych létala. Bez zátěže cestou vzhůru skoro běžím.

Z Lugsangan je nádherný výhled! Okolní krajina vzdáleně připomíná Čokoládové hory na Boholu. Zelené pravidelné kopečky protíná klikatící se linka silnice. Jen sem tam z té zeleně vykoukne nějaký ten dům místních. Hlavní vrchol, Osmeňa peak, je nalevo přede mnou. Už z dálky je vidět, že se vrchol (na rozdíl od hory Lugsangan) hemží turisty.

Pomalu scházím ke strážní budce a opět nahazuji batoh. Na vrchol Osmeňa to mám dva kilometry. Sluneční paprsky spalují asfaltku pode mnou. Je vedro. Konečně odbočuji na prašnou cestičku, která mě vede až na vrchol.


Začínám chápat, proč je tady tolik lidí. K vrcholu totiž vede z druhé strany ostrova asfaltka a výhled z místní hory je opravdu dech beroucí. Hluboko pod námi (1013 metrů) se třpytí vodní hladina. Moře! Celé západní pobřeží ostrova máme na dohled. Hory, moře a kdyby tu nebyli ti ukřičení Asiaté, pak i klid.


Z vrcholu Osmeňa scházím dolů. V místní osadě je rušno. Restaurace, obchůdky, suvenýry. Filipínci jsou na turisty připraveni. Pokračuji po silnici dál. Taxikář za taxikářem mi nabízí své služby, ale já odmítám. Z dnešního dne jsem nadšená a sedět budu ještě dlouho.

Po několika kilometrech přicházím do městečka Mantalongon. I tady to žije. Úplně ale jinak, než o několik kilometrů výš. Víkendový trh, na kterém se dá sehnat prakticky cokoliv nabízí hlavně potřeby pro pěstování zeleniny a krmné směsi pro domácí zvířata.


Nacházím autobusovou zastávku. Mám štěstí. Za 30 minut odjíždí i můj spoj směrem na jih ostrova. Kupuji si lístek a volnou půlhodinu využívám (stejně jako řidič) k obědu. Z Mantalongon sjíždíme šílenou cestou k východnímu pobřeží do města Dalaguete. Tudy vede hlavní silnice okolo ostrova, a tak tu jezdí i všechny autobusy. Stačí jen zvednout ruku a řidič zastaví.

V plánu je přejezd do Oslob, kde se dá šnorchlovat se žraloky. Chápu, že většina turistů to bere jako „must see“ atrakci, ale já jsem pořád ještě v rozpacích. Na jednu stranu bych to chtěla zažít, na stranu druhou mi je smutno z turistické masáži, která tu každý den probíhá. Přemýšlím, co dál, když v tom se se mnou začne bavit spolusedící. „Hmm, Oslob je hodně turistický. Pojeď raději na ostrov Negros, tam jsou krásné hory, sopky… To se ti bude určitě líbit,“ radí mi po projevených obavách a já se z minuty na minutu rozhoduji pro změnu plánu.

Místo v Oslob vystupuji společně s paní v přístavu Liloan. Kupujeme si lístky na poslední dnešní trajekt a dál si povídáme. Z Liloan je to trajektem do Sibulan jen několik minut plavby. Loučíme se, načež si vyměňujeme kontakty. Mít číslo na místního se hodí všude na světě.


V Liloan nasedám do místního autobusu a přejíždím do Dumaguete, kde se ubytovávám v místním velmi čistém a poloprázdném hostelu. Jak od majitelů zjišťuji, ostrov Negros není mezi turisty tím nejoblíbenějším. „Tady se mi bude líbit,“ říkám si a jdu brzy spát. Zítra mě čeká další velmi brzké vstávání…





PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU - DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

5 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše