Jižní Island: Seljalandsfoss, Skogafoss, Reynisfjalla a Dyrholaey
Den pátý: Balíme všechnu výbavu a po snídani a poslední koupeli v místních horkých pramenech vyrážíme zpět do civilizace. Po hodině a půl drkotavé jízdy přijíždíme konečně na asfaltovou silnici, ze které pokračujeme na jih.
Naší první zastávkou je skanzen, replika vikingského domu, Þjóðveldisbærinn. Zastavujeme jen na chvíli a to hlavně kvůli místním toaletám :). Do interiérů se jde podívat jen Julinka, která to vzhledem ke svému věku, má zadarmo. My ostatní okukujeme kostel a hlavní budovu zvenčí. Podobné místo se nachází i v Holaru, kam se vypravíme za několik dní a jeho návštěva je úplně zadarmo.
Z Þjóðveldisbærinn přejíždíme dál na jih, až k vodopádu Seljalandsfoss. Nechávám všechny na parkovišti, a sama přejíždím na nedaleké odpočívadlo, kde připravuji oběd a trochu uklízím auto. Po půl hodině se vracím k vodopádu. Akorát včas. Všichni nasedají a my můžeme po obědě vyrazit k dalšímu nedalekému a neméně impozantnímu vodopádu, Skogafossu.
Seljalandsfoss je jedním z nejznámějších islandských vodopádů. Obrovská vodní masa padá z výšky několika desítek metrů do oválné tůně. Návštěvníci se po mokré pěšince dostanou i za jeho vodní clonu, což je asi zdejší největší zážitek. Skogafoss je oproti Seljalandsfossu ještě mohutnější. Návštěvníci se ale za jeho vodní clonu nemají šanci dostat, a tak bylo vpravo od něj vybudováno železné schodiště, po kterém stoupáme vzhůru na vyhlídku nad vodopád.
Na řece Skoga se nachází hned několik vodopádů. I když je Skogafoss bez výhrad ten největší, procházka proti proudu řeky není během celodenního roadtripu vůbec k zahození, a tak pokračujeme dál do hory.
Mraky jsou níž a níž. V jeden okamžik to začne. Nejdřív jen sem tam, pak ale kapky islandského deště dopadají s větší úporností. To se už naštěstí vracíme k autu a pokračujeme dál na východ. Deštivé počasí využíváme k nákupu potravin v menším městečku Hella a delšímu přejezdu k ledovcovému splazu Sólheimajökull.
Sólheimajökull je opravdu velmi dobře přístupný, a tak se zde mimo jiné pořádají ledovcové túry s průvodci nebo kajakové projížďky v mléčně hnědé laguně. Nám ale pro dnešek stačí se ho pouze dotknout.
Na obrovském parkovišti stojí jen několik aut. Obloha je ocelově šedá, ale neprší. Ledovec je vidět už z dálky. Jeden kilometr po rovinaté cestičce a můžeme pohmatem vyzkoušet jeho teplotu. Tedy kdyby jeho nejbližší části nebyly obaleny v tlusté vrstvě lávového popelu. Dotknout se čistého ledu je tak trochu obtížnější, než se na první pohled zdá. Zvlášť když nám pod nohama ujíždí černý popílek. O skrytých potocích mezi jednotlivými hroudami ledu a popela nemluvě…
Po návštěvě černého ledovcového splazu Sólheimajökull přejíždíme na černou vyhlášenou pláž u Viku, Reynisfjalla. Hned v úvodu nás vítá velká jeskyně s čedičovými pilíři, Halsanefshellir. Před dvěma týdny místní útesy obklopoval cvrkající život. Papuchalci, menší, neobratní a vtipně poletující ptáčci, už dohnízdili a jako každý rok i letos se přesunuli na oceán. Na útesy se místní kolonie vrátí opět na jaře, aby zde jako vždycky vyvedla své potomky. Jen pár opozdilců nám teď ještě poletuje nad hlavou.
Pláž Reynisfjalla je tvořena černými dokonale zaoblenými kamínky. Místní pěnící vlny vypadají hrozivě. Koupání je zde kvůli spodním proudům zakázáno. Procházíme se po pláži a sbíráme ty nejčernější a nejkrásnější kamínky. U skalnatých výběžků otáčíme a přesouváme se k nedalekému oblouku Dyrholaey.
Po štěrkové cestě přijíždíme na vrcholek s majákem, kde se nachází i malé parkoviště. Fouká ledový islandský vítr a já doufám, že alespoň tady najdeme nějaké papuchalky k bližšímu zkoumání. Bohužel, i na Dyrholaey je jen několik kusů poletujících v tak dostatečné vzdálenosti, že je nedokážeme ani hezky vyfotit.
Přecházíme k vyhlídce, a pak se rozdělujeme. Já s Julií nasedáme do auta a přejíždíme na spodní parkoviště blíže k moři. Ostatní se dolů dostávají po pěšince okolo skalních útesů.
Je pozdě, a tak nasedáme do auta a přejíždíme na nedaleké ubytko. Vítá nás slečna ze Slovenska a hned z úvodu nám oznamuje, že kvůli nedávným dešťům a silnému větru spadl jeden z velkých glampingových stanů, ve kterém jsme dnes měli přespávat. Vzápětí pak dodává, že nefunguje ani pračka, takže si po několika dnech v dešti nemáme ani kde vyprat. Naštěstí zde mají alespoň velkou stodolu, kde je vybavená kuchyň, internet, zásuvky, stoly a teplo. I ve stanech je celkem příjemně. Zvlášť, když si zapneme vyhřívání do postele :).
Vaříme večeři a další porci „vařoňky“ a brzy jdeme spát.