Islandská krajina zalitá deštěm
Den šestý: Ve čtyři ráno mě budí bubnující déšť a hned po něm i Aleš s myšlenkou, že bych měla přeparkovat auto, abychom zítra ráno vůbec mohli odjet. V polospánku nasedám do auta a snažím se vyjet místní kopeček zpět k bráně. Neúspěšně. Kola se protáčí v mazlavém bahně.
Po pěti minutách snažení zjišťuji, že z glampingové oblasti vede ještě jedna výrazně rovinatější cesta. Couvám a nakonec úspěšně přejíždím na zpevněnou plochu u hlavních budov. Současně kontroluji předpověď počasí na další dny a přemýšlím, kam zmizet, aby tam bylo lepší počasí. Nakonec se rozhoduji pro ubytování v severním městečku Egilsstadir, kde se snad už konečně vysušíme a vypereme. Na jihu má další tři dny pršet. Návštěva místních ledovců a hor by tak neměla vůbec žádný smysl.
Ranní mlžné opary stoupají z okolních kopců. Stále ještě mrholí. Vstáváme, balíme věci, snídáme a domlouváme plán na další dny. Nasedáme do auta a už zase leje jako z konve. Z jihu „utíkáme“ na sever.
Abychom ale úplně nevynechali místní ledovce, zastavujeme u ledovcového splazu Kvíárjökull. Venku poprchává. Ledovec je zakryt v mlžných oparech. Místo se sice nedá vyfotit, za to je zde nádherná mystická atmosféra a nikde nikdo.
Další zastávkou je ledovcová laguna Fjallsárlón, ve které končí pomalu tající ledovec Fjallsjökull. Procházíme se okolo břehu, u kterého se vyplavují menší ledovcové kry. Mraky jsou opět nízko a trochu poprchává.
Daleko turističtější je nedaleká ledovcová laguna Jökulsárlón. Laguna Jökulsárlón ještě před sto lety vůbec neexistovala. Za posledních několik desetiletí se ale situace kompletně změnila a v současné době dosahuje rozsáhlých rozměrů, které se každým rokem s tajícím ledovcem nezadržitelně zvětšují. V Laguně plavou obrovské ledovcové kry, okolo kterých si hrají tuleni a poletují ptáčci. Místní idylku kazí pouze obojživelné vozidlo, které po vodní hladině vozí skupiny turistů.
Všude okolo jsou vodní páry a déšť začíná sílit. Hned za mostem se nachází Diamont beach, „Diamantová pláž“, kde se na černém písku převalují menší zbytky třpytících se ledovcových ker. Dlouho se nezdržujeme. Po rychlé obhlídce okolí nasedáme do auta a sundáváme mokré oblečení. Skla se začínají mlžit. Do cíle to máme necelých 350 kilometrů po kroutící se cestě, kde povolená rychlost dosahuje 90 km/hod.
Venku tak prší, že stěrače skoro nestíhají stírat. Jedinou zastávkou je benzínová pumpa, kde dobírám naftu. Krajina je zahalena mlžnými opary. Situace se mění až kousek před Egilsstadir. Projíždíme horským průsmykem a sjíždíme do města, kde téměř neprší.
V pozdním odpoledni přijíždíme do hostelu Tehúsid. „Konečně nějaká výhoda covidové pandemie,“ říkám si při pohledu na osmimístný pokojík, který máme sami pro sebe. Na volných postelích sušíme všechno mokré oblečení a v místní malé kuchyňce si děláme čajík. Brzy přichází Michal s Janou a dalšími Čechy, kteří na Islandu pracují nebo žijí. V baru zdejšího hostelu se dáváme do řeči nad sklenkou místního pivečka a Jana, která zde žije už 13 let vymýšlí jeden cestovatelský tip za druhým. Předpověď počasí je na severu Islandu velmi příznivá. Sluníčko a dokonce má být i jeden z nejteplejších dní letošního léta. Tak snad nám to konečně vyjde!
Vodopády Hengifoss a Litlanesfoss, prázdné útesy u Hafnarhólmi a pěší výlet k zapomenutému Brunavíku
Den sedmý: Vstáváme brzy. Dnes se dle nových islandských regulí musíme opět nechat otestovat na covid. Přejíždíme k místní nemocnici, u které se tvoří závratná fronta dalších turistů a místních, kteří sem přijeli za stejným účelem. Ještě, že neprší.
Po 45 minutách konečně nasedají všichni do auta a můžeme pokračovat v plánu objevování Islandu. Vodopády Hengifoss a Litlanesfoss se nachází nedaleko Egilsstadir. Po dvaceti minutové jízdě parkujeme auto na vyhrazeném místě a jdeme vzhůru.
Jako první nás vítá po čedičových sloupech padající vodopád Litlanesfoss. Celou kaskádu pak uzavírá Hengifoss, který padá přes horniny s barevným „proužkováním“. Jednotlivé červené, oranžové, fialové a šedé vrstvy vznikly periodicky opakovanou vulkanickou činností.
Poslední úsek je velmi kluzký, a tak se až k patě vodopádu dostává pouze Aleš s Jirkou a Julií. My s Pavlou jsme opatrnější. Zastavujeme se na vodou omývaných kamenech a vychutnáváme si pohledy zpovzdálí.
Po návštěvě vodopádů se vracíme zpět do města. Nakupujeme zásoby na dalších pár dní a přejíždíme dál na severovýchod, do Borgarfjördur. Posledních dvacet kilometrů vede po prašné cestě, a tak je třeba výrazně zpomalit. Projíždíme přes horský průsmyk a dostáváme se do idylického, zapomenutého údolí s malým městečkem Borgarfjördur. Nezastavujeme a pokračujeme až téměř na konec cesty, kde se nachází skály Hafnarhólmi s desítkami tisíc papuchalků. I sem ale přijíždíme už pozdě. V opuštěných drnových norách zůstává pouze několik opozdilců. Zbytek je už zpátky na oceánu. Chvíli pozorujeme zlé racky, kteří kradou zbylým papuchalkům ulovené ryby, a pak už přejíždíme na menší parkoviště, ze kterého vede pěší trasa do zátoky Brunavík.
Počasí se lepší každým okamžikem. Konečně můžeme vyrazit na výlet a nesedět pořád v autě. Balíme menší batůžky, obouváme pohorky a jdeme ostře vzhůru. S každým dalším krokem se za námi objevují nové výhledy na zátoku a okolní hory. V sedle děláme menší pauzu. Pod námi je úzká zátoka s pláží a jediným domečkem, který funguje i jako záchranný příbytek pro výletníky.
Klesáme ostře dolů a po nějaké chvíli se nacházíme u domečku, který je potřeba patřičně prohlédnout. V Brunavíku se musíme rozhodnout kam dál. Buď se můžeme stejnou cestou vrátit k autu nebo vyrazíme výrazně delší, zajímavější a ne tak strmou cestou přes okolní hory. Nakonec volíme druhou variantu a pláž i opuštěný domeček necháváme za zády.
Pomalu stoupáme přes podmáčené louky vzhůru a zanedlouho přicházíme na příjemnou štěrkovou cestu. Nad hlavou máme nízké mraky, které se ve slunečném odpoledni mezi místními špičatými horami jakoby zapomněly.
Oproti nám jede pomalu auto s pohonem na 4x4, nějací líní turisté se rozhodli zdejší krásy objevovat po svém… Přicházíme do mraku. Pár výškových metrů vzhůru a jsme v sedle. Mraky se rozpouští a nad hlavou máme poprvé modrou islandskou oblohu. Je neskutečně krásně! Ze sedla je úžasný výhled na zátoku pod námi i vzdálené hory okolo. Jedním slovem: „NÁDHERA“!
Po nějaké době přicházíme k silnici. Nechávám ostatní za zády a sama jdu pěšky pro auto. Na poslední dva kilometry mám štěstí. Mým směrem jede konečně auto, a tak se snažím stopovat. Příjemný Americko-rumunský pár mě odváží až k autu, kde se loučíme a já se vracím pro ostatní.
V Borgarfjördur je kemp umístěn hned za malým plechovým kostelem. Stavíme si stany na čerstvě zastřižené trávě a odpočíváme. Dnešek byl po dnech v autě konečně trochu fyzicky náročnější.