Vzbudila jsem se v 6 ráno a začala automatické ranní kolečko: vaření vody na čaj, čistění zubů, převléknutí do studeného oblečení, balení karimatky a spacáku. Voda se mi mezitím uvařila. Takže dál, pití čaje, snídaně, dobalení věcí a nakonec i bourání stanu. Je 7:15 a na Speyside Way začíná svítat. Vycházím do pomalu se projasňující krajiny.
Podívala jsem se nad sebe. Na nebi se třpytil zapadající měsíc těsně po úplňku. Obloha bez mráčku. „Doufám, že to vydrží, ale ve Skotsku člověk nikdy neví,“ pomyslela jsem si. A nahodila batoh.
Trasa teď vede pořád po opuštěných silnicích. Ve škarpách se bělají sněženky, první ozvěny nadcházejícího jara. S plným sluncem v zádech scházím k mostu u Boat o´Brig, po kterém mě čeká první a vlastně i poslední pořádný výšlap. Pomalu funím do kopce na Ben Aigen. Trasa s výhledy po celém kraji Speyside vede po lesnické cestě okolo hory. V zátočinách se zbytky tajícího sněhu proměnily v tlustou vrstvu ledu, a tak jsem ráda, když cesta začíná konečně klesat.
Přicházím do Craigellachie, kde na mě čeká první odbočka ze Speyside Way a první rozhodnutí. „Mám se vypravit do Dufftown?,“ přemýšlím, a nakonec se rozhoduji do Dufftown stopovat. Stačí zvednout desetkrát palec, mile se usmát a už mám odvoz do 8 km vzdáleného městečka proslaveného svými palírnami whisky.
S díky zavírám dveře od auta a nahazuji batoh. Dufftown ale není mou cílovou destinací. Mám namířeno na parkoviště pod Ben Rinnes, horu, která se nad oblastí Speyside tyčí jako obr. Tentokrát stačí zvednout palec dvakrát. Po příjemné desetiminutové cestě mě milý řidič nechává přímo na parkovišti pod Ben Rinnes. Odhazuji batoh do křoví a vydávám se nalehko na sluncem zalitý kopec. Na horu téměř běžím. Bez batohu si připadám velmi lehce.
Za 2,5 hodin jsem už zase zpět dole u svého monstra. Akorát včas, abych naposledy zvedla palec a dopravila se zase zpět na Speyside Way do Aberlour. Jsou teprve tři hodiny odpoledne, ale já jsem už unavená. Přemýšlím, zda postavit stan v Aberlour, nebo jít dál.
Nakonec vyhrává nerozumný nápad pokračovat v cestě dál. Pomalu, rychlostí šneka, pokračuji přes podmáčenou nivní krajinu řeky Spey. Začíná mě chytat křeč do malíčků. Konečně vidím lavičku. Sedám si a rozvazuji tkaničky. Z bot na mě vykouknou dvě zničené nohy plné puchýřů. Začíná druhé kolo náplastí, dezinfekce a píchání puchýřů. V zoufalství vyndávám vložky do bot a zjišťuji, že se mi jde kupodivu lépe.
Zrychluji tempo, a když se slunce opět začne blížit k obzoru, přemýšlím, kde postavit stan. Přicházím do Carron, kde se už stmívá. Procházím okolo nové designové palírny whisky. Vzduch je teď nasycen sladovými výpary. Krása J . Pokračuji dál po úzké lesní cestě. Okolo mě je jen podmáčená půda, mech a stromy. „Tady stan nepostavím,“ myslím si a chtě nechtě musím pokračovat dál.
Další osada domů, po které už stezka konečně mizí v přírodě. Lavička, výhled na řeku a místo tak akorát na stan pod krásným obrovským dubem. Odhazuji batoh a v posledním denním světle stavím stan.
S obavami sundávám obuv. Přichází další kolo náplastí, dezinfekce a čištění ran. Mé nohy jsou kvůli špatně zvolené obuvi jedna náplast. „A přede mnou ještě víc než 60 km,“ pomyslím si.
Dnešní den: 30 km včetně výšlapu na Ben Rinnes