Přesně za deset minut šest. „Proč si vlastně nastavuji budík,“ pomyslela jsem si při pohledu na hodinky a zrušila upozornění, které mě mělo vzbudit o deset minut později. Po čištění zubů, snídani a zabalení všech věcí jsem nahodila batoh a vypravila se skrz pomalu se probouzející les do Grantown on Spey. Svítání jsem pozorovala skrz kmeny a větve skotských borovic (Pinus sylvestris), které tvoří les Anagach.
Po hodině chůze jsem konečně potkala první potok a začala vařit ranní čaj. Na rozdíl od předchozích dní mi toto ráno nevystačila na čaj voda. U Grantown jsem konečně vyšla z lesa. Mlžné opary a sluneční paprsky rozehrávaly v krajině zajímavou hru stínů a barev. Bylo krásně, ale mrazivo.
Opět jsem se dostala na starou známou železniční trať. Kraj whisky začal pomalu střídat kraj kopců a hor. Ocitla jsem se v národním parku Cairngorms. „Aviemore se blíží!,“ znělo mi v hlavě :). Do Nethy Bridge jsem dorazila ještě před polednem. Ranní mlhy byly ty tam a sluníčko teď naplno osvětlovalo zdejší zemědělskou krajinu.
Pokračovala jsem dál přes překrásný borovicový les s mechovým a rašelinovým podrostem. Jen několik kilometrů od Speyside Way se nachází Centrum pozorování mořských orlů, kteří jsou chránění. Tady mají dokonce kameru v hnízdě, a když se narodí nějaké mládě, stane se z něj velká celebrita, kterou sem jezdí návštěvníci pozorovat. Pokud máte čas, doporučuji udělat malou odbočku.
Prošla jsem les a vyloupla se před Boat of Garten. „Ještě deset kilometrů,“ blesklo mi hlavou na mostě s cedulí „Vítejte v Boat of Garten“. Prošla jsem malé městečko s luxusní zástavbou a výhledy na pohoří Cairngorms a dostala se opět do lesa. Ten se ale rychle proměnil v břízový háj a nakonec jen v obyčejné vřesoviště, takže jsem si mohla výhledy na okolní hory plně vychutnávat dál.
Vítr začal sílit. Přede mnou se teď objevila černá hradba mraků. Potřebovala jsem si sednout a uvolnit boty. Hrozivé mraky mě ale rychle přesvědčily, že bude lepší pokračovat dál k Aviemore. Opět jsem nazula boty, zavázala tkaničky a pomalu kulhala k městu.
Konečně jsem uviděla první domy. Vřesoviště vystřídal malý háj a nakonec i hlavní silnice A 95. Dokulhala jsem se až do centra a posadila se. Měla jsem toho dost. I přesto, že jsem si koupila lístek na autobus až na neděli, zeptala jsem se řidiče zrovna přijíždějícího autobusu do Edinburghu, jestli by mě náhodou nevzal. „Ale jo, vy máte takový upřímný obličej. Pojedete až na nádraží?“ odpověděl a já celá nadšená mu několikrát děkovala. Usadila jsem se v poloprázdném autobusu a byla ráda, že jedu domů.
Speyside Way má krásnou trasu. Zvlášť v létě, kdy je celá krajina, tráva i stromy pokryty zeleným listím, musí být putování krajem Speyside zážitkem. Pokud se někdy vypravíte do Skotska s cílem pokořit celou Speyside Way, doporučuji nechat zásoby jídla doma a zbytečně se nepředzásobovat. Vaše záda vám poděkují. Každý den budete procházet nějakým městečkem, kde je možné si všechny potraviny dokoupit. A mé druhé doporučení je nebrat si na cestu pohorky. Budou vám stačit jen trekové vyšší boty. Pohorky jsou příliš tvrdé a zničí vám nohy :( .
Dnešní den: 31 km