Cesta na „druhou stranu světa“
Cesta na Srí Lanku nebyla naší první společnou dovolenou. S mámou jsem sama do světa vyrazila už několikrát. Březnové kempování na západních skotských ostrovech, po kterém mi hodně známých tvrdilo, že takové věci se maminkám nedělají. Týden v Londýně, kdy jsem se naopak já musela zabalit do kufru a vzít boty na podpatcích, protože „Holčičí výlet v Londýně“ tyto oběti vyžaduje. Nepočítaje bláznivý roadtrip polorozpadlým autem přes Skotsko, Wales a Anglii do České republiky.
Moje maminka je sice žena, která celý život nosila podpatky, řídila auto a společnost o několika zaměstnancích, poslední dobou však začíná objevovat i jiné životní aspekty. Už mi například netvrdí, že Justwalkit nemůže v životě fungovat, nebo mi nevnucuje šaty, boty na podpatku a rozpuštěné vlasy jakožto jediný možný symbol ženství.
Také už nehodnotí bláznivost některých mých cest. Na poslední z jmenovaných měl výrazný vliv právě náš poslední společný výlet na Srí Lanku, kterému předcházelo mnoho vysvětlování a ujišťování, že to se mnou máma (a já s ní) zvládne.
Jako vždy, ani dnes nestíhám. Abych měla na příští sezónu vše připravené, potřebovala bych v České republice strávit alespoň ještě další dva týdny. Jenže je 9.1. a nám za pár hodin letí letadlo! „Zabaleno mám snad vše potřebné,“ říkám si pozorujíc malou hromádku věcí, ve které nechybí filtr na vodu a velký balík léčiv.
I letos budu trávit zimu v Asii. Po třítýdenní srílanské cestě s mámou mě čeká týdenní cestování o samotě, a pak (částečně pracovní) měsíc v Indonésii a tři týdny na Filipínách.
Naše zavazadla váží 12 a 15 kilo a jak se brzy ukáže, kromě úplně zbytečného připlacení 30 kg zavazadla na osobu jsem také zbytečně připlatila i za jídlo. Ano, letíme nízko-nákladovou společností Airarabia, takže za cokoli kromě sedadla musíme připlatit.
Na letišti se loučíme se ségrou, která nám trochu skepticky přeje příjemný pobyt. U přepážky zjišťujeme, že nás v celém letadle letí pouze 24(!), a pak už odcházíme přímo do VIP salonku, kde si dáváme do nosu. Po dvou hodinách nalévání se přicházíme k poslední kontrole a nasedáme do prázdného letadla.
Každá z nás má pro sebe tři sedačky, a tak nám ani nevadí, že nám před očima nehraje malá televize. Milá stevardka přináší objednané jídlo, na které se po salonkovém obžerství nemůžu ani podívat. Využíváme velkého prostoru a jdeme si lehnout.
Let do Sharji (předměstí Dubaje), utekl jako nic. Venku je 20°C a na low costovém letišti šrumec. Naše kroky směřují přímo do dalšího VIP salonku, kde je ticho a klid. Hlavy nás bolí jako střep. Místo obvyklé cesty k barovému pultíku volíme tichou zadní zónu, kde se snažíme trochu dospat.
Ze Sharji bychom každá měla do Colomba letět zvlášť. Přesto, že je AirArabia nízkonákladovou společností, její zaměstn
anci jsou velmi ochotní a snaží se co nejvíce pomoci. Na informační přepážce tedy zjišťuji možnost letět do Colomba dřívějším letadlem. Stačí říct pár kouzelných slovíček, jako: „dárek, Vánoce, máma s dcerou“ a všichni zaměstnanci se nám snaží hned vyhovět.
S novými letenkami přicházíme do výrazně plnějšího letadla. Jak později zjišťuji, spoustu Srílančanů jezdí do Arabských emirátů za prací, takže nízko-nákladové lety bývají často hodně vytížené.
Do Colomba, hlavního srílanského města, přilétáme v podvečer. Vybírám z místního bankomatu 100.000 rupií a stavím se do fronty na sim kartu. Po nekonečně dlouhém vyřizování odcházíme z letiště směrem na veřejný autobus. Místo 150 rupií platíme 200. Dle řidiče je to proto, že máme ještě batohy. Všem je ale jasné, že jsme „bílé Evropanky“, takže musíme platit víc.
Na ztichlé nádraží v Colombu přijíždíme chvíli před desátou. Nikde nikdo, jen pár potulných opelichaných psů a několik otravných taxikářů a naháněčů s tuktuky. Začínáme smlouvat. Náš hostel je necelé dva kilometry daleko. Nádražní taxikáři nám nadhazují nesmyslné cifry. Tvrdohlavě odmítáme a místo předražené jízdy tuktukem volíme chůzi po svých.
Tím ale náš přílet na Srí Lanku nekončí. Po sto metrech zastavujeme. Další tuktukář nám tentokrát nabízí přijatelnou cenu, a tak nakonec polevujeme a do hostelu se necháváme odvézt. Monkey Backpackers je malý velmi skromný hostel. Žádný luxus. Nemáme chuť se zdržovat. Zítra ráno stejně jedeme z Colomba pryč.
První výhody cestování s mámou mi dochází hned po příletu. Místní, kteří velmi uznávají rodinný status, jsou z našeho společného cestování celí paf. Moje máma má tak nejlepší místo v autobusu a při příchodu na ubytování automaticky dostáváme i lepší pokoj. Nehledě na nabídnutou skleničku vody a židli :). Zařizovat samozřejmě musím všechno já. Máma si mezi tím může dát sprchu a „odpočinout si“ :).
Sprchu si nakonec dávám i já. Samozřejmě studenou, což ale vzhledem k místnímu klimatu vůbec nevadí. Nejhorší ze všeho je místní představa o klimatizaci. Pokoje jsou totiž přímo ledově vychlazené. Ideální prostředí na pořádnou rýmu a kašel.