Polonnaruwa na kolech
Vstáváme brzy. Ráno je totiž na Srí Lance nejlepší vzduch. U pana domácího půjčujeme dva (poměrně nefunkční) bicykly a vyrážíme na výlet do starodávného palácového města.
Staré-historické město Polonnaruwa patří k jedněm z nejdůležitějších památek v zemi a jako takové bylo v roce 1982 zapsáno na seznam UNESCO. K první památce, museu s výstavou nalezených artefaktů a vysvětlení celého systému zahrad a jednotlivých paláců, přijíždíme hned ráno, a patříme tak mezi první návštěvníky.
Vytahuji z peněženky 2 x 25 $. Cena za vstup do několika kilometrového historického parku. V pokladně nám rovnou razítkují kolonku s návštěvou musea, abychom nedej bože nepřišly dvakrát.
Dál už musíme samy. Procházíme skrz místnosti naplněné sochami Buddhů a brzy jsme z toho čtení a překládání celkem unavené. Ještě štěstí, že se zbytek expozice nachází venku :). Nasedáme tedy opět na kolo a vyrážíme mezi staré palácové budovy.
I přes veškerou významnost Polonnaruwy jsme v parku téměř samy. Společnost nám dělá jen pár dalších návštěvníků, drzé opice a loudiví pejsci. V poledne jsme místními památkami přesyceny a celý komplex máme projetý křížem krážem. Je čas se vrátit na apartmán. Rychlá sprcha a v 13:00 už nasedáme do přistaveného Jeppu. Čeká nás první srílanské safari!
Na Srí Lance se nachází početná populace slonů a několik desítek leopardů- dva hlavní taháky všech místních safari. Největší šance vidět leopardy je prý na jihu- v rezervaci Yala. Nás ale zajímají hlavně srílanští sloni, jejichž pozorování je prý ideální právě tady, ve středu země. Pro mojí maminku je výlet na safari zcela novým zážitkem a já jsem zvědavá, zda je místní fauna také tak bohatá, jako ta ve střední Africe.
Společně s námi jsou v Jeppu ještě další tři mladí turisté, německý pár a jeden Belgičan. Jedeme na západ přes město Habarana, a pak se ztrácím. Brzy odbočujeme z hlavní silnice a sjíždíme na prašnou stezku plnou výmolů. Přijíždíme k bráně parku, kde se srocují další poloprázdná auta. (V některých Jeppech sedí pouze dvojice turistů! Okolo nás je asi padesát vozů a mě jímá hrůza při představě, jak se všichni naráz rozjedou do parku za účelem najít největší sloní kolonii.
Po deseti minutách se má hororová vize naplňuje. S povolením v kapse nasedá náš řidič a průvodce v jednom do vozu a společně s ostatními vyrážíme na hon. Po čtvrt hodině přijíždíme na louku, kde se nachází obrovské sloní stádo. Přiznávám, tolik slonů jsem ještě nikdy v životě pohromadě neviděla. Zážitek kazí jen všudypřítomné další Jeppy a rachot motorů.
Po dvouhodinovém safari odjíždíme z hlavního parku trochu smutní. Tak jako všichni turisté, i my bychom chtěli vidět leoparda. Náš řidič je zlatý. Místo cesty zpátky vyrážíme oklikou okolo obrovského jezera. Cestou potkáváme několik sov a další zajímavé opeřence.
Bez průvodce bychom nic neviděli. To platí i pro našeho prvního leoparda. Skřípot brzd a nadšené povykování z kabiny řidiče poukazuje na něco vzácného. „Leopard, leopard… tamhle,“ ukazuje průvodce do křoví vpravo. Ostřím, co to jde, ale v husté vegetaci nevidím vůbec nic.
Po deseti minutách čekání, kdy začínáme vtipkovat o „neviditelných leopardech“ nám padá brada. Na dvě stě metrů vzdálený strom šplhá obrovské zvíře. Tají se nám dech a než stihneme cokoli říct, nebo vyndat kameru, puntíkovaná kočka je rázem usazená na větvi. S nadšením vystupujeme z auta a snažíme se dostat na lepší úhel, když v tom náš drahý leopard zase pěkně seběhne po kmeni dolů a je pryč. Chvíli ještě zíráme do změti zelené, ale brzy nám dochází, že leopard je ten tam.
Se zvýšeným tepem nasedáme do auta a vracíme se do Polonnaruwy, kde na nás čeká obrovská večeře a zasloužený spánek.
