Skalní chrám v Dambulle a zklamání z Kandy
Musím přiznat, že na cestování s mámou je vícero pozitivních skutečností. Tou zásadní je ale určitě brzké vstávání a díky tomu i zvládnutí nabitého celodenního programu. Ze Sigiriye do Dambully (naší další zastávky) nám jede autobus necelou hodinku.
Na bláznivé řidiče předjíždějící do zatáčky i absenci autobusových zastávek jsme si už dávno zvykly. V Dambulle je klid. Batohy necháváme v improvizované úschovně (místním book shopu) a stoupáme vzhůru k největší z místních památek – Rock Temple. Cestu lemují obchůdky s ručně vyráběným zbožím i krásné vytěžené polodrahokamy.
Pokladna se vstupným do Skalního chrámu se nachází trochu hloupě, mimo hlavní trasu z Dambully, a tak nechávám mámu stoupat pomalu vzhůru a sama odbočuji na delší cestu k pokladně. Ani místní vstupné nepatří mezi nejlevnější „srandy“ - 1500 rupií/osoba. Návštěva Skalního chrámu za to ale určitě stojí.
S mámou se setkáváme u hlavní brány. Zouváme boty, které chtě nechtě musíme nechat u zdejších „obchodníků“, kteří si za úschovnu účtují další poplatky (do batohu se nám boty nevejdou) a oblékáme šátky halící ramena a kolena.
Skalní chrám je tvořen několika oddělenými modlitebny, které byly vykopány přímo ve skále. Místní stěny a stropy jsou vymalovány nádhernými freskami s buddhistickou tématikou. Stejně tak na vás v jednotlivých místnostech čeká i spousta soch Buddhů v nejrůznějších pozicích.
Zpátky do Dambully se dostáváme stejnou cestou. Vyzvedáváme batohy, dobíráme vodu a jdeme na autobus směrem do Kandy. Máme štěstí. Autobus akorát přijíždí, zběsile máváme a ještě zběsileji běžíme k otevřeným dvířkům.
V Kandy jsme za pár hodin přesně v poledne. Venku je strašné vedro a všude obrovské zácpy. Stoupáme vzhůru do hostelu, který jsme si cestou zarezervovaly přes booking.com a do obličeje nám čoudí výpary okolních aut.
Hostel se nachází nad centrem města v poměrně tiché oblasti. Potřebujeme si trochu odpočinout- místní hluk, špína a smrad je po předchozích dnech strávených na tišších místech trochu moc. V nedaleké prádelně nechávám vyprat veškeré naše oblečení a s milým panem domácím se domlouvám, že nám věci odpoledne vyzvedne.
Po hodince strávené v posteli jdeme objevovat město. Na vlakovém nádraží se snažíme koupit lístek na vlak do Haputale. Marně. Všechny lístky na první třídu jsou vyprodané. Ostatní lístky se prodávají až v den odjezdu, takže zítra. Alespoň zjišťujeme čas odjezdu prvního vlaku.
Kandy je špinavé, hlučné a rušné město. V centru se nachází hned několik hezkých hotelů a asi nejtišší oblastí je okolí místního jezera. Pro Srílančany je Kandy a hlavně zdejší chrám Buddhova zubu jedním z nejdůležitějších míst na Srí Lance. Každoroční oslavy přivádí do města mnoho zahraničních a ještě více tuzemských věřících turistů.
Na nedalekém trhu kupujeme ovoce a zeleninu, a pak se jdeme projít okolo jezera. Máma je znechucená. „Pravá Asie“ ji nedělá dobře. U jezera nás potkává typický naháněč turistů zvoucí na představení místních tradičních tanců. Kdyby byla sama, ani bych se na něj nepodívala. Máma ale ještě nikdy žádné takové představení nezažila, a tak se nakonec necháváme přesvědčit a kupujeme dva lístky na představení, které se koná za deset minut (1000 rupií/osoba).
Usedáme do poloprázdného sálu a za chvíli nás na jevišti vítá místní taneční sbor. Světla krouží zleva doprava, tanečníci skáčou, točí se, bubny duní. Po hodině tanců vycházíme ze sálu ven na zadní dvorek, kde nás čeká druhá část představení – fakírské kousky s ohněm. Turisté včetně mé maminky jsou nadšení. Kdyby po nás každý z účinkujících nechtěl dýško, byla bych nadšená i já.
Domů se vracíme za noci. Ulice jsou konečně klidnější. Zacházíme do jedné z místních restaurací a dáváme si tradiční kary, díky kterému nám po obličeji opět stékají krůpěje potu. Vzduch je chladnější. Přicházíme k hostelu, kde na nás čeká vyprané prádlo a brzy jdeme spát. Zítra vstáváme opravdu brzy.