Trek ze Skogaru do Bórsmörk
Trek ze Skogaru do Thórsmörk není oficiálně součástí nejznámější trasy Laugavegur. Pokud vám ale vyjde čas, neměli byste tuto část Islandu minout. Začátek treku se nachází na jihozápadě ostrova v městečku/osadě Skogar, které je napojeno na jedinou islandskou hlavní okružní silnici č. 1.
Stopování
Pokud budete chtít ušetřit za půjčení automobilu nebo lístek na veřejný linkový autobus, do Skogaru se dostanete úplně jednoduše pomocí stopování. Islanďané sice příliš nezastavují, zato turisté rádi svezou. Na jihovýchod ostrova mají namířeno téměř všichni turisté z Reykjavíku. Ve Skogaru se navíc nachází obrovský vodopád, ke kterému jezdí desítky, v hlavní sezóně i stovky turistů, takže se o svou jízdu nemusíte bát.
Ve Skogaru potkáte několik restaurací, improvizované informační centrum v hotelu, kde můžete získat mapu oblasti a nechybí ani velký kemp. Větší obchod, ve kterém byste mohli doplnit zásoby, nečekejte.
Okolo vodopádů
Bez podrobnější mapy, která se dá koupit v infocentru, případně GPS a kompasu, se na trek nepouštějte. Trasa není značena. Kromě několika málo ukazatelů tak v podstatě musíte následovat vyšlapanou trasu, což je zvlášť ze začátku těžší úkol. Cesta začíná u vodopádu. Při pohledu na padající masy vody se vydejte po schodišti vpravo strmě vzhůru. Přejděte přes ohradník a nechte davy turistů za vámi. Pokračujte okolo řeky stále vzhůru. Míjíte jeden vodopád za druhým. Některé jsou dokonce krásnější než hlavní vodopád ve Skogaru. Brzy se dostanete z krásné zelenající se krajiny do kamenité nehostinné pouště ledu a sněhu. Před vámi se objeví most přes horskou řeku. Přejděte a zastavte se u ukazatele s mapou. Cesta se zde rozdvojuje. Hlavní, přímá trasa vede vpravo a je dobře značená modrými sloupky. Trasa vlevo je delší se složitějším terénem a občas bez vyšlapaných stop. I na konci června se zde připravte na sněhová pole.
Sněhová a ledová poušť
Vydali jsme se po vedlejší trase a následovali červené tyče. Brzy jsme se dostali na první ze sněhových polí. Tyče se začaly ztrácet pod vrstvou sněhu. Před námi se objevil překrásný výhled na zasněženou planinu. Ocitli jsme se sevřeni mezi dvěma ledovci. Vysoko nad námi, na hraně kráteru čněla malá chatička Fimmvörduskáli. Rozhodli jsme se pro cestu zleva a začali stoupat po příkrém svahu. Před námi žádné stopy a okolo nikde ani živáčka. Konečně jsme se doplazili vzhůru na náhorní plošinu. Při pohledu zpět nám zatrnulo: Údolí skrývalo rozpraskaný ledový povrch, přes který vedly jediné stopy, ty naše. U rozcestí, ze kterého jsme měli snad ještě lepší výhled než doposud, jsme si dali pauzu. Před námi se rozprostíral obrovský kráter celý zakrytý ledem a sněhem. Žádné stopy ani červeně natřené tyče. Když se k tomu přidala z ničeho nic přivanutá mlha, rozhodli jsme se neriskovat a vyrazit směrem k chatě Fimmvörduskáli, od které vede hlavní turistická trasa.
Na hlavní turistické stezce
Naše toulky opuštěnou krajinou byly ty tam. Dostali jsme se na hlavní turistickou trasu a začali se společně s ostatními turisty brodit rozdupaným sněhem. Další zastávkou byly dva nově vytvořené krátery po erupci z roku 2010. Měli jsme opravdové štěstí na počasí. Nezapomenutelné výhledy po okolních ledovcích a černé lávě společně s modrou oblohou nám připravily jedinečný a neopakovatelný zážitek.
Začali jsme zprudka klesat. Strmé klesání se zastavilo až v úrovni další náhorní plošiny. Na západě jsme teď mohli sledovat nově se tvořící oblačnost. Předpověď byla přesná. Po několika dalších kilometrech jsme se dostali až na úroveň zdejších ledovcových řek, do kempu v Básaru a mraky mezitím obklopily celé okolní hory.
Nabíráme vodu v jednom z čistých přítoků zdejší řeky Strákagil a překračujeme pomocí mobilních mostů její větší ramena. Přicházíme do osady Langidalur, kde kromě několika chat, kempu a autobusové zastávky není vůbec nic. Langidalur je ovšem oficiálním začátkem treku Laugavegur. Jdeme ještě asi kilometr za zdejší osadu, a pak už zcela vyčerpáni stavíme stan a uleháme k odpočinku.