Trasa Thorsmork – Hvanngil
Tak jsme tady. Na oficiálním treku do osady Landmannalaugar. Vstáváme do podmračeného rána a balíme stan. Trek začíná v „islandském lese“, tedy v křovinách zakrnělých bříz a pláních modrých květin (Lupinus). Po několika minutách přicházíme k první z dnešních výzev. Před námi je nepříliš hluboká, zato pořádně rozvětvená řeka. Zouváme boty, vytahujeme kalhoty ke kolenům a nazouváme žabky. První kroky v ledovcové řece jsou ještě snesitelné. Po několika dalších ale přestávám cítit prsty u nohou. Vyčkáváme na jednom z ostrůvků a po chvilce oteplení pokračujeme v překonávání dalšího a dalšího koryta. Po několika minutovém pekle jsme konečně na druhé straně řeky. Sušíme zmrzlé nohy, obouváme boty a vyrážíme dál.
Krajina se mění. Místo zelení oplývajícího údolí se dostáváme do sopečné pouště. Údolí hraje barvami dle minerálního složení jednotlivých hornin. Jdeme okolo řeky Markarflijót, která po několika kilometrech tvoří překrásný barevný kaňon. Potkáváme mnoho v protisměru putujících turistů, kteří se nás ptají na podmínky treku. Obědváme uprostřed sopečné krajiny a potkáváme první Slováky.
Nespěcháme. Je krásně. Po hodinovém obědě nahazujeme batohy a vydáváme se směrem dolů do sopečné polopouště. Překračujeme další řeku, přes kterou vede příjemný most, a pokračujeme vzhůru k chatě Botnar, kde se nachází i oficiální kemp.
Botnar je jedním z míst, kde většina turistů končí svůj denní trek. My máme ale ještě spoustu sil a vzhledem k nepříznivé předpovědi počasí na další dny se rozhodujeme pokračovat dále. Cesta vede po černém svahu vzhůru. Zastavujeme až u cedulky ukazující směr na kaňon řeky Markarfljót a odhazujeme batohy.
Dle návodu okolních turistů se jdeme podívat na kaňon. Nelitujeme. Po několika metrech se před námi objevuje hluboká propast, jejíž stěny tvoří červené, oranžové, šedivé, hnědé ale i fialové barvy. Nádhera. Ze zdejší vyhlídky je i výjimečný výhled na trasu, kterou jsme doposud absolvovali. Vracíme se zpět k batohům a pokračujeme vzhůru až do úrovně další náhorní plošiny. Procházíme okolo pomalu erodujících zbytků sopečných komínů a překračujeme další řeku. „Díky Bohu za most,“ pomyslím si při pohledu na dravou bílou ledovcovou řeku pod námi.
I přes občasné mrholení a silný vítr máme překrásný výhled na obrovský ledovec Mýrdalsjökull. Začínáme být unavení. Procházíme přes další z náhorních plošin, která je zcela bez vegetace. Silný vítr si pohrává s černými zrnky lávy a my přemýšlíme, kde bychom mohli postavit náš stan. V místních podmínkách nemáme šanci.
Čeká nás poslední z dnešních výzev. Přechod nejdravější řeky celého treku, která se nachází jen přibližně kilometr od kempu a chaty v Hvanngil. Dostáváme se k řece. „Rozhodně nechoďte napřímo. Auta vymlela zdejší brod tak, že vám voda bude sahat po prsa. Jděte přibližně sto metrů proti proudu nahoru. Tam uvidíte uprostřed řeky podlouhlý kamenný ostrůvek. Řeku začněte překračovat nad ním, a pak směřujte trošku dolů pod další menší okrouhlý ostrůvek. Když tohle místo trefíte, vodu budete mít jen tak po kolena,“ informoval nás nespočet turistů po cestě směrem k řece.
Sundávám celé kalhoty a jen ve spodním prádle se vrháme do dravé řeky. Ještěže mám vedle sebe Freda, nevím, jestli by mě samotnou dravá řeka nevzala s sebou. Postupujeme dle instrukcí, ale voda nám i tak začíná sahat nejdříve po stehna, poté až k zadku. Fred ztrácí svou žabku. Naše tempo se tedy zpomaluje. Přestávám cítit prsty u nohou. Konec se ale blíží. Jsme na druhém břehu. Uf!
Sušíme nohy, převlíkáme mokré spodní prádlo a opět vyrážíme na cestu. Cítím teď každý krok. Oba jsme vyčerpaní, a tak zastavujeme za mostem u malého vodopádu na jediném místě, kde jsme v zákrytu, a kde můžeme postavit stan. Máme úžasný výhled jen sami pro sebe. Začíná se zvedat vítr a s ním přichází i první dešťové kapky. Jdeme spát.