Posledních 100 km do Santiaga
Prší. Vlastně pršelo i celou noc. Krajina je nasáklá jako houba. Dnešní putování nebude velká zábava, ale i takové dny ke caminu patří. Vyrážíme do mraky a mlhou tahalené krajiny. Procházíme lesními úvozy. Okolní stromy pomáhají zadržovat déšť. I tak ale pláštěnku (dlouhé pončo) nesundáváme. Přecházíme řeku Encoro de Belesar a přicházíme do prvního většího městečka na trase. Jsme v Portomarín. Zastavujeme na kávičku a čajík v jedné z místních restaurací. Předpověď počasí se nelepší. Po půlhodinové pauzičce znovu oblékáme mokré pončo a vyrážíme dál.
Maruška střídá boty. Ani náplasti na puchýře nepomáhají. Paty a prsty u nohou se odírají o neprochozené boty. Bolí to. Počasí se lepší. Už jen jemně krápe. Přecházíme přes hlavní silnici N-540. Patníky se značením zbývajících kilometrů jsou teď téměř na každém rohu. Čím víc se přibližujeme k Santiagu, tím víc potkáváme na cestě poutníků. Pokračujeme přes zdejší kopce až do malé vesničky Ligonde.
Dnešní den nám trochu kazí počasí. Naštěstí se ubytováváme v Albergue Fuente del Peregrino, které spravují opravdu milí křesťanští dobrovolníci. Zdejší Albergue je maličké. Ubytovat se může maximálně deset poutníků. Na rozdíl od ostatních albergue zde máme k dispozici nové povlečení na postel. Poprvé nevyužíváme naše spacáky. Opět se potkáváme s italským kamarádem Waltrem. Po úžasné teplé sprše si dáváme i báječnou večeři. Stejně jako ostatní poutníci, i my jsme cestou unaveny a jdeme spát.
Vstáváme opět v šest. Oblepuji Marušce její puchýře. Naše tempo se zpomaluje. Venku je pod mrakem a mírně krápe. Pokračujeme ztichlou probouzející se krajinou dál směrem k Santiagu. Ani dnešní den pláštěnky nesundáváme.
Procházíme městečkem Melide, za kterým míjíme patník ukazující 50 km do Santiaga! Pokračujeme dál až do vesničky Boente, která je přibližně 44 km před Santiagem. Boente nepatří mezi nejhezčí místa na caminu. I tak ale hledáme zdejší hostel a ubytováváme se. Jsme unaveny a do Santiaga to už není daleko.
Jako obvykle i dnes se pokoušíme vyprat nějaké ty svršky a kontrolujeme předpověď počasí. Zítra má být o trochu lépe. I tak ale naše webová stránka ukazuje déšť. Vzduch je nasycen vodními parami. Prádlo je i ráno pořád mokré.
Dnes je mezinárodní den matek. Poutnice, které se téměř ani neznají, si navzájem blahopřejí. Jako obvykle, i dnes odcházíme z albergue nad ránem. Maruška opět střídá boty. Odpočítáváme kilometry do cíle. Naše tempo se opět brzy zpomaluje. Co chvíli stavíme a přesvědčujeme se, že dnes zvládneme ještě několik kilometrů navíc. I přesto, že je neděle, nacházíme v městečku Salceda otevřený obchod. Kupujeme dobroty a potraviny. Ve zdejší restauraci si dáváme kafíčko a croissant. Není kam spěchat. Počasí se lepší. Už neprší. Po vydatné pauze pokračujeme pomalu dál až do městečka O Pedrouzo.
Hned na začátku města přicházíme k městské poutnické ubytovně. Ubytováváme se a odpočíváme na postelích. Maruška mi ukazuje své puchýře na patách. Jsem zděšená. Na patách se v podstatě nachází dvě obrovské díry, které nelze přelepit ani velkou compeet náplastí na puchýře. S trpělivostí odstraňuji suchou ztvrdlou kůži a ošetřuji její rány. S obvazy přikládám i betadinovou síťku, která by měla pomoc v hojení. Začínám si uvědomovat, jak asi musí každým krokem trpět a přemýšlím, zda zvládne ještě dalších sto kilometrů do Fistery.
Dnes nás čeká posledních 18 km do Santiaga. Balíme své věci a vycházíme společně s dalšími poutníky směrem k Santiagu. Poslední etapa není „nic speciálního“. Procházíme okolo příměstských aglomerací a letiště. Přicházíme na vrchol Monte do Gozo, kde měl mši papež Jan Pavel II. Santiago a jeho slavná katedrála je přímo pod námi. Nespěcháme. Zastavujeme se u zdejšího stánku a dáváme si poslední poutnické pivečko. Už nás čeká jen cesta dolů do Santiaga, a poté návštěva katedrály. Jsme tu! Euforie :) .
