Večírek v Portu a prvních 32 km okolo pobřeží
Se Zdenkou jsem se před cestou do Santiaga potkala jen jednou. Už během první chvíle nám ale bylo jasné, že naše společné putování bude nezapomenutelné. Což se také během desetidenní cesty potvrdilo.
Mým záměrem bylo do Porta přiletět jako první a připravit „půdu“ pro mé klienty (pozn. Kteří nesnáší slovo „klienti“, takže je budu nazývat Zdenička a Nicole.). Zdenička přiletěla dvě hodiny po mně a jak jsem si hned v prvním momentu všimla, dala na mé rady. Její miniaturní šesti(!) kilový batoh byl přesně to, v co jsem ani v nejtajnějších snech nedoufala. „Výborně,“ pomyslela jsem si a současně ji pochválila za dodržení mých instrukcí.
Návštěva Porta
I během této mé druhé návštěvy mě Porto opět nadchlo. Místní úzké špinavé uličky, barevné fasády tvořené keramickými deskami, červené střechy, kostely tak bohatě zdobené, že by se za ně nemuseli stydět ani ve Vatikánu a samozřejmě lidi a jejich krámečky, kavárničky a venkovní restaurace s živou hudbou dělají z Porta nezapomenutelný zážitek.
Po několikahodinové procházce městem jsme se rozhodly konečně zpomalit. Naše kroky nás zavedly až před katedrálu Sé, místo, kde jsme si nechaly označit naše kredenciály (pozn.- poutnické pasy), a pak už nezbývalo než se přes úzké uličky pustit dolů k řece. Kde jsme si samozřejmě musely koupit lahvinku tradičního portského a několik housek, více toho ve zdejším obchůdku neprodávali. Naším cílem byla náplavka u řeky Douro.
Po vzoru okolních místních jsme se usadily u břehu a začaly popíjet. Náš první západ slunce, který následoval po necelé hodince popíjení, patří k jedněm z těch okamžiků našeho výletu, který je jednoduše nezapomenutelný.
Ano, obsah lahve jsme vypily do dna. Až následně nám došlo, že na rozdíl od vína obsahuje portské víno přibližně 19% alkoholu. Cesta na hostel přes pomalu zavírající noční pekárnu se zdála zvláštně rychlá. Bylo deset večer, když jsem se z pohodlného pokoje vypravila za posledním z dnešních dobrodružství – zpátky na letiště přivítat Nicole.
S Nicole jsem se nikdy před tím nepotkala. To jsme si alespoň obě na začátek myslely. S připravenou cedulkou jsem dorazila na noční letiště akorát včas. Po několika minutách čekání jsem ji uviděla. Dlouhovlasá sportovní slečna s miniaturním batůžkem! Přišla seznamovací chvíle a samozřejmě i pochvala (Další šestikilový batoh! A pak že to nejde!) Společně jsme vyrazily nočním Portem na hostel, kde jsme si obě s radostí konečně odpočinuly.
První den na cestě
Náš první den na cestě se vydařil na jedničku. Protože je Porto známé pro svou průmyslovou severní zónu, přes kterou vede hlavní trasa do Santiaga, rozhodly jsme se pro o něco delší cestu okolo věčně větrného pobřeží. Z Porta jsme šly přímo na západ, až jsme došly k moři. Přesto, že zdejší značení cesty nebylo z nejlepších, GPS navigace a mapa naši cestu jistily.
Měly jsme štěstí. Dnes nefoukalo. Trasa do Santiaga vede totiž přímo okolo pobřeží, takže během větrného dne můžete mít problém. Někdy budete dokonce potřebovat přebrodit trochu písku z pláže, ale vesměs cesta vede přes dřevěné cestičky mezi písečnými dunami. Samozřejmě jsme potkaly spoustu občerstvení a kaváren. Ani o obchody s potravinami není na cestě nouze, takže se nemusíte zbytečně zatěžovat zásobami jídla.
Dnešní etapa končila v městečku Vila do Conde, konkrétně v albergue (poutnické ubytovně) Santa Clara, kam jsme dorazily poměrně zničeny po 32 kilometrové túře. Odhodila jsem své tenisky do kouta a kontrolovala chodidla. Popravdě, zcela neúměrně námaze, bolela jako čert. „A to je teprve první den,“ pomyslela jsem si.