Etapa z Estellenc do Port de Canonge
Je sedm ráno. Pomalu procitám. Obloha bez mráčku. Slunce se pomalu probouzí za horami a halí hornatou krajinu do teplých barev. Nikde nikdo. Snídám. Balím to málo, co jsem si s sebou na Mallorcu vzala a opouštím verandu, místo včerejšího nocoviště.
Po několika metrech přicházím na rozcestí a přede mnou se objevuje vůbec první značka dálkové trasy GR 221. Mám radost. Jsem oficiálně na cestě „Ruta de Pedra Seca“ (Cesta suchých kamení). Prohlížím si informační tabuli s mapou a hodnotím časová rozložení jednotlivých etap, které se vůbec neshodují s mými poznámkami. Začínám chápat, proč je trasa rozložena do osmi dní.
Procházím ranní krajinou po úbočí hory a brzy se dostávám na silnici. Pro Mallorčany je stále ještě noc, a tak po cestě potkávám pouze několik ranních ptáčat. Po třech kilometrech odbočuji z rovné silnice a začínám stoupat vzhůru, do ticha hor. Potkávám první německé turisty, dva kluky s obrovskými batohy. Před námi je výšlap na Moleta de´s Esclop (927 m). Po lesní části se cesta začíná ztrácet mezi vápencovými kameny. „Ještě že mám GPS,“ pomyslím si při představě, že bych tudy procházela třeba v mlze.
Konečně se dostávám pod vrchol. Cesta se tu rozděluje. Volím si jednodušší cestu po hraně hory a začínám mírně klesat. Za první zátočinou se loučím s pohledem na západní pobřeží, ze kterého jsem včera vycházela. Přede mnou se místo toho objevuje další část hor. Konec, tedy východní pobřeží, v nedohlednu.
Začíná mi opět docházet voda. Dle mapy bych měla potkávat pramen za pramenem. Všechny jsou ale po letním suchu vyschlé. Přicházím k horskému stavení a objevuji kohoutek s vodou. „TEČE!,“ uleví se mi, když to v kohoutku zašramotí a vytryskne pramínek vody.
Nemeškám ani chvilku. Dobírám vodu jak do dvoulitrového vaku, tak do lahve. Myji sebe i propocené oblečení. Po hodinové pauze opět potkávám německé výletníky. Dáváme se do řeči a k mému překvapení zjišťuji, že je Mallorca plná komárů.
Musím pokračovat dál. Loučím se s Němci a na jejich radu vyrážím mimo trasu GR 221 směrem okolo vrcholu Puig de Galatzó. Zacházky nelituji! Procházím pod kolmými skalními stěnami a postupně klesám směrem do vesničky Estellencs. Pauzička. Kluci se do dalšího městečka (Banyalbufar) vezou autobusem. Já jdu pěšky. Trasa nyní vede po příjemné, výrazně rovinatější cestě skrz staré olivové háje, pastviny a lesy. Jako bych se ocitla na jiném ostrově. Hory nechávám za sebou a brzy přicházím do kamenného městečka Banyalbufar.
Je pozdní odpoledne a mně začínají docházet síly. Loučím se s kluky, které potkávám při večeři, dobírám vodu a pokračuji okolo pobřeží směrem do Port des Canonge. Za Banyalbufar odbočuji ze silnice k pobřeží. Rovinatá cesta okolo skalních výchozů je přesně to, co dnes ještě dokážu ujít. Slunce se začíná chýlit k západu. Hledám nejvhodnější místo na spaní a nakonec docházím až na pláž před osadu Port des Canonge.
Jsem vyřízená. Vybaluji karimatku a spacák. „Umývám se“ vlhčenými ubrousky, večeřím a pozoruji rychle přicházející noc. Objevují se první hvězdy. Romantickou chvilku ruší jen všudypřítomní komáři. Na rozdíl od předchozí noci mi je dnes ve spacáku pořádné vedro. „Otevřít spacák a pustit si komáry k tělu, nebo trpět v horku?,“ přemítám a nakonec usínám zakrytá až po nos.
rychle usínám.