Čtyři dny v džungli na severu Sumatry
Můj indonéský pobyt končil za pět dní. Po necelých čtyřech měsících na dvoukilometrovém indonéském ostrůvku jsem potřebovala změnu. Jaké místo navštívit, aby moje mozaika zážitků byla kompletní? Odpověď se nabízí: Džungle v severní Sumatře.
Pokud budeš mít chuť navštívit prales severní Sumatry a na vlastní oči pozorovat orangutany, máš dvě možnosti. Buď se vypravíš do vesnice Bukit Lawang, nebo zavítáš do Ketambe. V Bukit Lawang jsou orangutani takoví malí mrzáčci. Jsou sice umístěni ve volné přírodě, místní lidé je ale už od mládí krmí, a tak jsou zdejší lidoopi v podstatě přímo závislí na lidské přítomnosti.
V Ketambe máš pozorování daleko těžší. Místní orangutany nikdo nekrmí. Žijí si volně, a když se jim zlíbí, prostě se ti neukážou. Čím déle budeš na treku ve zdejším pralese, tím větší šanci máš, že nějakého potkáš.
Už od prvního dne na Sumatře jsem věděla, že musím navštívit Ketambe. Na Lake Toba jsem nasedla do autobusu a po dvanáctihodinové cestě a několika přestupech přijela po západu slunce do zdejší vesničky obklopené horami.
„Ahoj, já jsem Alex,“ zdraví mě můj průvodce a odváží mě do milého dřevěného hotelu. Dávám si sprchu, po které se domlouváme na společném čtyřdenním výletě. Odpovídám na e-maily a nastavuji upozornění, že během dalších čtyřech dní budu mimo civilizovaný svět.
Věci, které na trek nepotřebuji, nechávám uskladněny v hotelu. Zabalená, připravená v kraťasech a tílku, čekám na Alexe. „Ahoj Alexi,“ zdravím svého dochvilného průvodce. Ještě není ani devět ráno. Fotíme se a rychlým krokem vyrážíme po silnici do džungle. Po kilometru odbočujeme z asfaltky do mnohapatrového zeleného království.
Stoupáme vzhůru po žebru hory. Půl hodiny a čeká nás první pauza. Alex vidí (pro mě neviditelnou) listovou žábu. Odhrnuji listy a nakonec opravdu nacházím žábu, která se podobá zbarvením i tvarem okolním listům. Pokračujeme dál, ale moc daleko nedojdeme. Vpravo v korunách stromů to šumí. „Zastav se,“ zpozorní Alex. „To je gibbon černý. Je děsně rychlý,“ vysvětluje mi, načež sundáváme batohy a pozorujeme nedalekého lidoopa. Okolo mě to začíná bzučet. Plácám komára za komárem a pomalu mi dochází, že tílko a kraťásky nejsou na túru do deštného pralesa tou nejlepší volbou.
Po půlhodině pozorování smutné gibbonice (zoologové prominou), dvaceti nových štípancích a několika přisátých pijavicích se k mé radosti konečně zvedáme. Nacházíme se v „zahradním labyrintu“ jak zdejší část džungle nazývají místní průvodci. Chodíme nahoru a dolu a mě pomalu dochází, proč právě zahradní labyrint.
Další půlhodina a já nevím, kde je sever, jih, zda jít doleva nebo doprava. V pralese jsem úplně dezorientovaná. Všude na nás vyskakuje nějaký zajímavý hmyz. V korunách stromů se pohupují opičky s vtipnou obličejovou kresbou „Thomas leaf monkey“.
Je skoro poledne. Přicházíme k řece. Alex sundává batoh a dle jeho pohybu odtuším, že je pauza. Během dvouhodinové přestávky stihne rozdělat oheň a uvařit oběd. Překračujeme řeku a noříme se zpátky do džungle. Potkáváme jednodenní výletníky, kteří se šli projít k nedalekým horkým pramenům. Řeku necháváme hluboko pod námi a stoupáme po úzké pěšince vzhůru.
Napravo v korunách stromů to zase houpe. Další gibbon. Lituji, že s sebou nemám dalekohled. Místo toho opouštíme stezku a jdeme stopovat gibbona. Jeden krok, druhý… Alex skáče zpátky na spadlou kládu. „Co se děje?“ zeptám se plná obavy z jeho reakce. „Obrovská krajta,“ říká celý zadýchaný s bušícím srdcem. Krajta, stejně jako ostatní živočichové, se víc bojí lidí, než lidi jich, a tak než stihnu zareagovat, slyším už jen šustění listí, které se ztrácí hluboko ve svahu pod námi.
Chvíli pozorujeme gibbona, a pak se vracíme na cestu zpět. Po další půlhodině stoupání začínáme sbírat dřevo. „Kemp je nedaleko,“ informuje mě Alex a já pomáhám se dřevem. Za nedlouho přicházíme ke dvěma plastovým stanům. Odhazuji dříví i batoh, nafukuji karimatku a připravuji „ležení“. Následuje koupačka v nedalekém potoce a odpolední relax.
Alex opět vaří a já začínám chápat, k čemu nám budou dvě plné 0,6 litrů velké lahve s olejem. I přesto, že denní pochod končíme už ve čtyři hodiny odpoledne, večeříme až v osm, plno-olejovou indonéskou smaženou stravu.