Krajina se proměňuje a místo lesa pozorujeme sirné výpary, kamení sopečného původu a zoxidovanou železitou půdu. I přesto, že se Mt. Sibayak

„Tady se můžete vykoupat,“ oznamuje nám průvodce, a kdybych tu nebyla minulý rok a nevěděla, že krokodýli jsou daleko od nás, asi bych se te

Pokud si myslíš, že když se v Indonésii dohodneš na určitém čase, že se tak opravdu stane a objednaný odvoz opravdu přijede, pak tě budu mus

V nemocnici máme k dispozici mladého medika, který nám ukazuje místnost za místností, včetně místní „kartotéky“, výdejny léků a porodního sá

Obloha nad hlavou se začíná černit. „Tohle nedopadne dobře,“ říkám si pozorujíc černá oblaka nad hlavou. Kap. Kap. A pak se spustí šílený li

Mlžné ranní opary, obrovské vlny, černé skály a široká prázdná pláž. Místní scenérie má úplně jinou atmosféru než v noci.

Vše připraveno, můžeme vyrazit na výpravu do nočního pralesa. I přesto, že je večer, v deštném lese je pořád ještě teplo. Jiná situace je po

Jak dlouho bys dokázal(a) žít na „mikro-ostrůvku“ o necelých deseti metrech na délku? Já ani den. Naštěstí tu máme kmen spadlé palmy a s ním

V půl desáté zjišťujeme, že je odliv (kupodivu!), a tak musíme čekat až do půl druhé odpoledne. Nikdo se nevzteká. Nikdo nenadává. Nikoho ne

Máme štěstí. Jako první vidíme orangutaní samici s mládětem. S nadšením ukazujeme do korun stromů, a když pak zvědavá samice sestoupí až pár

Místní jsou oblečeni do tradičních batackých krojů a tančí okolo rakve. Na rozdíl od našich pohřbů na těch batackých se nebrečí, nýbrž oslav

Noříme se do pralesa a šplháme vzhůru. Přestože ještě není ani jedenáct dopoledne, je nám takové vedro, že se potíme až za ušima. Z Jarmilky

Opouštíme širokou řeku a noříme se mezi pobřežní traviny. Začínám se ztrácet ve změti jednotlivých ramen. Vodní cesta se začíná zužovat na n

„Kdysi dávno existovali v džungli čtyři velcí hadi- kobra, krajta, korálovec a zelená zmije. V té době byl jen jeden z nich jedovatý – krajt

Jdeme skrz zelené listy a já zaúpím. Tělem mi projede neskutečná bolest. Jako bych se vyválela v kopřivovém poli. Nejvíc to bolí pod pravým

Po půl hodině ostrého stoupání vzhůru přicházíme na žebro hory. V korunách stromů nad námi se ozývají zvuky, které se podobají velkému dmych

„Zastav se,“ zpozorní Alex. „To je gibbon černý. Je děsně rychlý,“ vysvětluje mi, načež sundáváme batohy a pozorujeme nedalekého lidoopa. Ok