Ketambe- čtyřdenní trek skrz džungli
Dnes se vracíme zpátky do civilizace. Není kam spěchat. Alex vaří snídani, od které dává poslední zbytek oleje. „Za tři dny jsme vypotřebovali 1,2 litrů oleje! To nevypotřebuji ani za celý rok,“ pomyslím si. U snídaně mi můj průvodce vypráví zajímavý příběh o rostlině, která mě požahala – poison leaf neboli „jedovatý list“ (dle mého několikahodinového googlení si myslím, že se jedná o jedovatý břečťan; s jistotou jsem ale nezjistila).
„Kdysi dávno existovali v džungli čtyři velcí hadi- kobra, krajta, korálovec a zelená zmije. V té době byl jen jeden z nich jedovatý – krajta. Krajta byla velmi osamělá a smutná. Všichni ostatní hadi se jí vyhýbali. Báli se totiž jejího jedu.
Jednoho z hadů, toho nejstatečnějšího a nejchytřejšího napadlo, jak krajtu obelstít a ukradnout její jed. Připlazil se tedy za obávanou krajtou a říká: „Ahoj krajto. Nechceššš se sss námi vypravit na večččírek na kopci? Bude tam dnes večččer velký sraz hadů ze ššširokého okolí.“ „Copak se mě nebojíššš?,“ odpovídá krajta. „Myslím, žžže to není dobrý nápad. Pokud tam budu já, nikdo nepřijde, všššichni se přeci bojí mého jedu. Užžž jsi zapomněl?,“ namítá smutná krajta. „To je pravda,“ odpovídá druhý had. „Napadlo mě, žžže bys mohla uschovat svůj jed tady v téhle rostlině u řeky. Po večččírku si ho zase vyzvedneššš. Samozřejmě žžžádnému z hadů neřeknu, kde se jed nachází,“ přesvědčuje had krajtu a protože je krajta opravdu hodně osamělá a smutná, nakonec se rozhoduje jed opravdu v rostlině zanechat. S nadějí na nová přátelství se pak večer vydává na kopec.
Lstivý had mezitím roznáší zprávu o rostlině, ze které si všichni hadi z okolní mohou nabrat dostatek kobřího jedu. Džunglí se zpráva šíří velmi rychle, a tak si brzy z rostliny bere každý had alespoň malou dávku jedu.
Když krajtě dojde, že byla podvedena, rychle se vrací zpátky k rostlině. Jenže všechen jed je pryč! To, co zbývá, už nedokáže nabrat, a tak je krajta jediným škrtičem mezi jedovatými hady indonéské džungle.
Rostlina, které předala krajta svůj jed je právě onen „poison leaf“, kterého si se včera dotkla,“ dodává Alex a mě začíná má bolest dávat smysl.
Pomalu balíme věci a loučíme se s kempem. Překračujeme přes řeku a stoupáme vzhůru. Přicházíme na žebro jedné z místních hor, kde si ve větvích hrají Thomas leaf monkey. Chvíli je sledujeme a poté pokračujeme dál. Zamyšleně sleduji cestu pode mnou, když v tom na mě Alex sykne: „JO!“ Vydechne nadšeně a ukazuje do korun stromů. Asi padesát metrů od nás sedí v koruně stromu orangutaní samec. „Tak přece mám štěstí,“ pomyslím si a pozoruji klidnou tvář oranžového lidoopa.
Shazujeme batohy. Po deseti minutách zírání skrz větve se rozhoduji pokračovat kousek po cestě dál. Takzvaně zkusit jiný úhel. Když v tom přibližně deset metrů přímo nad cestou uvidím téměř nehybnou orangutaní samici. Syknu na Alexe. Orangutany (Pozn. Orang-hutan znamená v indonéštině „lesní člověk“.) máme jako na dlani. „Škoda, že nemám lepší foťák,“ pomyslím si, když se snažím místní lidoopy vyfotit přes mobil.
Po půlhodině zírání vzhůru a dalších- nových komářích štípancích necháváme orangutany svému osudu a pokračujeme skrz druhou část zahradního labyrintu vzhůru a zase dolů. Co chvíli slyšíme mohutné hřmění. Při představě, že by nás nyní měla chytnout pravá tropická bouře, je mi úzko.
Konečně přicházíme mimo džungli, do míst, kde místní kácí prales za účelem rozšíření svých políček. Jsme na vrcholku hory přímo nad vesnicí Ketambe. Klesáme okolo plantáží dolů. Procházíme hned vedle drátu vysokého napětí. Je to smutný pohled. „To je obrana proti opicím a dalším zvířatům, které kradou na plantážích výpěstky,“ vysvětluje mi Alex. A dodává, že ještě před patnácti lety nebyla ve vesnici zavedena elektřina. „Teď má každý nejen elektřinu, ale i televizi, satelit a internet,“ pomyslím si.
Dostáváme se na silnici. Za nedlouho přicházíme do mého hotelu, kde si dávám zaslouženou sprchu a oblékám čisté oblečení. Naposledy se loučím s místním hoeliérem a průvodcem Alexem a vyrážím autobusem do Kuta Cane, odkud mi jede noční autobus do Medanu. Už zítra totiž odlétám zpátky do Evropy.