Na Menorku jsem se vypravila sama. Hotelové rezorty, koktejly a vyhlášené pláže mě vůbec nelákaly. Mým cílem byla dálková trasa GR 223, Cami de Cavalls. Během dvě stě kilometrů dlouhé cesty je potřeba překonat více než čtyři tisíce metrů převýšení. Ne, trasa nevede pouze po rovných pláží. GR 221 prochází okolo celého ostrova.
Pokud se rozhodneš trasu ujít celou, je v podstatě jedno, kde začneš. Pomyslně je ale rozdělena na jižní a severní část. Jižní vede okolo městeček a hotelových resortů. Ta severní zase protíná národní parky a skalní výchozy. Krajinně je tedy výrazně atraktivnější sever ostrova.
"Jsi-li zkušený a fyzicky zdatný cestovatel, můžeš celou trasu ujít za šest dní," hlásala jedna z informačních webových stránek o treku. A protože mi právě skončila sezóna, během které jsme společně našlapali více než dva tisíce pět set kilometrů, osmělila jsem se a na Mallorku se vypravila jen na necelých šest dní. (To abych se na treku moc nenudila.)
8. 10. – pondělí, menorský déšť; Mezi Mallorkou a Menorkou létají pravidelné půlhodinové spoje. Ten můj odlétá až v 10:40, a tak ještě ráno stíhám zajít do letištního VIP salonku a trochu pracovat. Na Menorku přilétám v 11:20. Obloha je kobaltově modrá. Ani předpověď počasí nevěstí nic dobrého. Doplňuji zásoby vody, měním oblečení a pěšky odcházím z letiště směrem k městečku Sant Climent.
Začíná pršet. Poprvé vytahuji jedinou záchranu před deštěm, igelitovou pláštěnku na jedno použití a začínám chápat dovětek "na jedno použití". Jdu po silnici a aniž bych stopovala, zastavuje mi pán s paní. S díky využívám nabídnuté pomoci. Nasedám do auta a nechávám se odvézt na parkoviště nedaleko skalních hrobů Cales Coves.
"Napiš si můj telefon. Pro případ, kdyby se ti cokoli stalo. Bude to takové S.O.S. číslo na Menorce, " nabízí mi Augusto a já si poslušně zapisuji španělský telefon. Venku pořád ještě leje jako z konve. Loučím se a vyrážím mezi chvístance vody směrem k pobřeží.
Po pěti minutách přicházím k prvnímu patníku s označením "GR 223, Cami de Cavalls". Před vodními závěsy se snažím schovat pod skalní výstupek. Kontroluji předpověď počasí a trochu se děsím. Augusto měl pravdu. Má pršet další dva dny. S vidinou, že bych mohla na konec deště čekat i několik hodin se se suchým přístřeškem brzy loučím a pokračuji v cestě skrz mokrou krajinu dál. V Cala en Porter, typickém turistickém menorském městečku, konečně přestává pršet.
Sundávám pláštěnku a co nejrychleji procházím skrz ztichlé turistické město. I přesto, že je teprve začátek října, tady je už po sezóně. Brzy nechávám i ty poslední turisty za zády. Přede mnou je několik kilometrů dlouhý úsek skrz pasteveckou krajinu. Začíná svítit slunce.
V Son Bou přicházím na pláž. Nad Mallorkou visí černý dešťový mrak. Přemýšlím, zda jsem přeci jen neměla vyrazit proti směru hodinových ručiček, tedy na východ, kde je nyní jasno. Přicházím do Sant Tomás. Další hotelové resorty, další střet s dovolenkáři… Za Sant Tomás opouštím pobřeží a pokračuji skrz lesní cestu dál. Nikde nikdo. Přicházím k malému kamennému domečku. I přesto, že je teprve půl sedmé, rozhoduji se tu dnešní den zakončit.
Slunce zapadá až po sedmé. Na obloze to začíná bouřit. Ztemnělá krajina se co chvíli osvítí bleskem. Na vyprahlý ostrov dopadají první kapičky, které se mění v potoky vody. Do mého kamenného úkrytu zatéká. Posouvám batoh a všechny věci mimo dešťovou clonu. “Tohle bude náročná noc,” říkám si ukryta v navlhajícím spacáku.
rychle usínám.