12. 10. – pátek, do Mahonu; Teorie s deštníkem byla možná dobrá, jak se ale ráno ukázalo, úplně chybná. Budím se do mlhou obestřeného dne. Je zima a vše, co jsem neměla schované pod igelitovým pytlem je úplně mokré. Odcházím z písečné pláže a odnáším si i „pytel písku“. Věci si balím až u nedaleké kavárny. „Nesnáším písek,“ hučí mi v hlavě, když se snažím vyčistit napáchané škody. „Už nikdy nebudu spát na pláži,“ dodávám sama pro sebe a nasazuji zapískované boty.
Dnes mě čeká další nádherná část severního pobřeží. Přicházím do Arenal de Castel a ranní mlhy se rozpouští. Obloha je opět úplně jasná. Přicházím ke chráněné rezervaci a slaniskům v Marina de Cala en Brut, kde na chvíli ztrácím moře z dohledu. Je krásně, vedro. Začíná mi docházet voda. Přicházím k největší vodní nádrži ostrova S´Albufera a v nedalekém městečku dobírám vodu.
Trasa teď vede přímo okolo moře. Obloha bez mráčku a skvělá viditelnost. Při pohledu za sebe vidím obrovský kus severního pobřeží. Přicházím do městečka Sa Mesquida a odpočívám. Odteď vede cesta už jen přímo po silnici až do hlavního ostrovního města, Mahon. Stoupám vzhůru, když v tom mi bez stopování zastavuje auto. „Kam jdeš?,“ ptá se řidič a dodává: „Nechceš hodit do Mahonu?“ Nad odpovědí přemýšlím asi dvě sekundy. Vůbec mě netrápí, že nepříjemný úsek nemusím jít pěšky. „Jo, jasně,“ opovídám a sedám si do malého autíčka, které mě po dvaceti minutách nechává v historickém přístavu.
Je téměř sedm večer. Začíná se stmívat. Procházím skrz hlučící ulice. S batohem na zádech si v turistickém městě připadám nepatřičně. Nacházím otevřený obchod a nakupuji všechny možné pochutiny. Z nákupního centra vycházím už za noci. Pouliční lampy osvětlují hlavní silnici na jihovýchod. Město i jeho obyvatele nechávám za zády a ustílám si v temném parku mezi keři. Snažím se chovat tiše, když ale pochopím, že kolem mě není jediný bezdomovec, terému bych třeba svým nocovištěm zkřížila cestu, celkem v poklidu usínám.
13. 10. – sobota, Nudný jih a dvě hodiny na pláži; Keř se zdá být mnohem lepším místem zachytávajícím ranní rosu než plážový slunečník. Balím si všechny poměrně suché věci a brzy se vracím zpět na hlavní silnici. Dnešní den vede trasa GR 223 extrémně nudnou krajinou. Hlavní silnici opouštím u San Esteve. Dál jdu skrz kamenný koridor vedoucí mezi jednotlivými políčky až k zátoce Cala Rafalet, jednoho z mála pozoruhodných míst na dnešní trase.
Obědvám u středověké strážní věže za městečkem s´Algar a v mapě kontroluji další trasu cesty. Po překrásném severním úseku mě místní krajina nebaví. I tak se ale nakonec „hecnu“ a jdu ještě dalších osm kilometrů okolo hotelových resortů a prázdninových vilek až k pláži v Binibéquer. Je jedna hodina odpoledne. „Jít na letiště a pracovat celý zbytek dne, nebo se fláknout na pláž?,“ přemýšlím. Dál už jít nechci.
Nakonec mě přesvědčuje plážová sprcha a vidina umytých vlasů. Jsem statečná. Na pláži Cala Binibequer zvládám vydržet celé dvě hodiny. Ve tři se ale už balím a jdu směrem na letiště. Stopuji. Osm kilometrů po silnici se mi šlapat nechce. Jako první zastavují turisté z Německa, kteří mě nechávají v městečku Sant Climent. Jdu dál, a ve chvíli kdy se rozhoduji stopování vzdát mi zastavuje samo od sebe auto. S milým Menorčanem se loučím až u terminálu letiště.
Zbytek dne trávím odpovídáním na e-maily a úpravou fotek z treku. Vůbec mě netrápí, že jsem nakonec GR 223 neprošla celou a vynechala některé nudné úseky.
14. 10. – neděle, odlet domů; Budík mi zvoní v sedm ráno. Vstávám a vracím se do odletové haly. Ranní hygiena, a v 9:25 už vzlétám nad Menorku. V Palmě mám hodinu na přestup. Místo toho, abych prošla všemi kontrolami a vracela se zpět k odletům procházím přímo k letadlu. Akorát včas.
rychle usínám.