14. 8. 2018 úterý - „Konečně dovolená,“ říkám si, když těsně před půlnocí nasedám v Glasgow do nočního spoje směr Birmingham. Dnes byl náročný den. Cesta z Isle of Skye do Edinburghu. Rozloučení se s holkami. Návrat ke kamarádovi do Glasgow. Zběsilé vybalování, praní, sušení a zabalování. Loučení s kamarádem a jeho rodinou a noční odjezd do centra Glasgow, odkud se teď pomalu rozjíždí dvoupatrový autobus společnosti Megabus směrem na jih.
15. 8. 2018 středa - Do Birmingham přijíždíme v 7:35 ráno. Kompresní podkolenky nepomáhají. Kotníky mám jako dvě konve a ještě k tomu nemůžu pořádně chodit. Nahazuji svůj monstrózní batoh a po prvním kilometru lituji svého neuváženého rozhodnutí vzít si s sebou jídlo na celých deset dní. Ne, Wales opravdu není zapomenutá divočina severního Švédska, kde kromě krásné krajiny není vůbec nic, ani signál na mobil.
Procházím po Birmingham, jednom z největších anglických měst a připadám si jako Marťan. Všude kolem mě jsou obchody nacpané nepotřebnými věcmi. Přestože je teprve středeční ráno, lidé už nyní nakupují. Přicházím k nejslavnější budově ve městě, nákupnímu středisku Bullring (Selfridges), který navrhl český rodák Jan Kaplický a obdivuji ladné křivky jeho dekonstruktivní architektury.
Do odjezdu autobusu směrem Swansea zbývají dvě hodiny. Přicházím na autobusové nádraží a z monstrózního batohu vytahuji další úplně zbytečnou položku, průvodce po Pembrokeshire Coastal path. Listuji si knihou zezadu dopředu, dálkovou trasu jdu totiž pozpátku, a vlastně se nedovídám žádné novinky. Tak nějak z úcty ke knihám ukládám po půl hodině výtisk z roku 2007 místo do koše zpátky do batohu.
Na pobřežní cestu v Pembrokeshire mám jedenáct dní. „Příliš moc na tři sta dvacet kilometrů,“ myslím si, a tak k Pembrokeshire přidávám ještě dálkovou trasu Ceredigion, která na první navazuje v hezkém městečku Cardigan. Pobřežní trasa Ceredigion měří pouze něco okolo sto kilometrů. Když nebudu stíhat, jednoduše skončím dřív. Žádný stres.
Konečně je jedenáct patnáct. Sedím v autobusu do Swansea a nákupnímu „hyperměstu“ dávám na necelé dva týdny sbohem. Autobus je poloprázdný. Jsem jedna z mála cestujících bělošek.
Přijíždíme do Cardiffu, hlavního města Wales a třicetiminutová pauza uteče jako voda. Z návštěvy zdejšího historického města stíhám akorát tak zajít na toalety. Ve Swansea jsme v 15:40. Další hodinové čekání na přestup, kdy mě konečně napadají myšlenky typu: „Proč jsem proboha nejela do Wales autem?!“
Nasedám do posledního autobusu na téhle cestě do zatracení a za půl hodiny vystupuji v St. Clears. Ne, ani tohle není můj výchozí bod. Jdu na hlavní silnici směřující do Amroth a stopuji. Přestává pršet a za pět minut už zastavuje první auto. Přestože to řidička nemá úplně po cestě, veze mě až do Amroth, začátku dálkové trasy v Pembrokeshire.
„Halelujah,“ zavýskám, když po necelých devatenácti hodinách cestování konečně vidím moře! Je 18:30 a já místo cesty na západ vyrážím proti směru na východ. Po kilometru a půl přicházím k oficiálnímu začátku trasy. Fotím kámen s cedulku ukazující St. Dogmaels 180 mil a vracím se zpět, tentokrát už správným směrem.
Je pod mrakem. Jsem unavená z výletu na Isle of Skye a nekonečné jízdy autobusem, a tak trochu přemýšlím, proč vlastně nemůžu i já patřit mezi normální lidi, co si dovolenou užívají na lehátku hotelového resortu. Jenže pak si ten obrázek živě představím. „Ne,“ zakroutím hlavou, přičemž shodím z kapuce první kapky deště.
Počasí spíš na to si zalézt do postele, než jít proti větru okolo skalnatého pobřeží. V nohách mám necelých sedm kilometrů a víc než dvě stě výškových metrů nahoru a dolu. Začíná se stmívat. „Zítra je taky den,“ pomyslím si, a když pak objevím i malou rovinku u lesní cesty, rychle stavím stan.
Vybaluji všechny věci a poprvé zjišťuji, jak těžký je vlastně pytel s jídlem. S přesvědčením, že od zítřka musím začít pořádně ujídat všechny zásoby jdu spát.