26.8. 2018 neděle – Vstávám až v půl deváté. Po každodenním budíku před sedmou ranní je to poměrně nezvyk. Venku lije jako z konve a já jsem ráda, že jsem se rozhodla odjet o den dřív. V půl desáté se loučím se Stephenem. Nahazuji batoh a odcházím směrem vlakové nádraží. Na perónu svítí červená písmena CANCELED. Je přerušená železniční doprava. Dnes do Birmingham nic nepojede. Po půlhodině čekání, kdy nám nikdo není schopen nic říct (Je totiž neděle a v neděli jsou všechna informační okénka zavřena.), zjišťujeme, že by měl být k nádraží přistaven náhradní autobus.
Po další půlhodině autobus opravdu přijíždí. Nasedáme a vyjíždíme po úzkých silnicích waleského venkova směrem do Anglie. V Shrewsbury přesedám na přelidněný vlak do Birmingham. Samozřejmě nestíhám původní spoj, takže jsem v Birmingham až okolo třetí odpoledne.
Jdu se ubytovat do místního hostelu, a pak už bez batohu úplně lehce procházím skrz centrum města. Birmingham je jedno velké nákupní centrum. Všude jsou obchody, restaurace, hotely, hostely. Vedle naleštěných výloh odpočívají s nataženou rukou bezdomovci, kterých je ve městě opravdu požehnaně. Lidé nakupují a nakupují. Jediné místo, které je tohoto konzumu prosté, je městská Národní galerie. Přesně tam teď vedou mé kroky.
Po necelých dvou týdnech mimo civilizaci si návštěvu místního kulturního svatostánku opravdu užívám. Na stěnách visí v několika řadách obrazy od největších světových mistrů i lokálních autorů. Na návštěvu galerie mám hodinu. V pět se zavírá.
Vracím se přes centrum zpátky na hostel, kde si užívám dalšího výdobytku civilizace, filmu na obrovském filmovém plátně. Dělám si čaj a spokojeně se nořím do křesla ve společenské místnosti.
27.8. 2018 pondělí – Autobus zpátky do Glasgow odjíždí až ve tři čtvrtě na čtyři. Balím si všechny věci a opouštím hostel. I dnes mé kroky vedou do galerie. Stále ještě mi chybí návštěva jednoho a půl patra.
Venku je krásně. Po návštěvě umění se jdu podívat i na přehlídku vojenských letadel, která se v Birmingham koná v rámci stoletého výročí RAF, a pak i mě přepadne nákupní horečka. Nedaleko nádraží je obrovská prodejna mého oblíbeného obchodu, TK Maxx. Nakupuji, a poté se už vracím zpět do hostelu, kde se převlékám do nových šatů. Ne, džíny jsem s sebou na trek opravdu netahala. Ve tři hodiny odcházím ze společenské místnosti hostelu směrem na autobusovou stanici.
Autobus odjíždí na čas. Na rozdíl od cesty do Anglie je nyní spoj úplně plný. V půl dvanácté, za necelých osm hodin jízdy, přijíždíme do Glasgow. Naposledy nahazuji batoh a jdu směrem k parkovišti, kde jsem před čtrnácti dny nechala odstavené auto. Je tu a s ním i konec „dovolené“. :)
Celkem jsem za deset dní urazila 344 km s celkovým převýšením 12500 m. (Pozn. první den, kdy jsem se dostávala na trasu a ušla pouze sedm kilometrů nepočítám :).)