V autě kolem dokola Lake Toba
10. 2. Neděle – Po včerejších cyklistických výkonech necháváme dnes svaly odpočinout. Bez snídaně nasedáme do auta a vyrážíme na okružní jízdu po ostrově Samosir. První zastávkou je indonéská restaurace, kde si objednáváme tradiční snídani.
Občerstveni nudlemi, rýžovými kostkami, omáčkou neurčité chuti a barvy doplněnou o vařené vejce s pálivým chilli pokračujeme dál na jih. Projíždíme Tomok a začínáme stoupat vzhůru. Jihovýchodní část ostrova je má nejoblíbenější. Silnice se klikatí vzhůru. S každou další zákrutou se otevírá nový a lepší výhled na jezerní kráter pod námi. Co chvíli zastavujeme a fotíme. Vodopády střídají výhledy a vyhlídky u kávových plantáží. Jezero Toba je obrovské. Těžko věřit, že vše, co kolem sebe vidíme, bylo jednoho dne součástí jedné sopky.
Po kafíčkové zastávce následuje pauza u kostela. Přeci jen je neděle, ideální možnost prohlédnout si i interiér místních kostelů, které bývají mimo mše většinou uzamčené. Sjíždíme na jih. Krajina se mění. Hory střídají rýžová políčka. Místo skalních útesů přijíždíme k obhospodařovaným pláním. Místní právě sází rýži. Činnost, která se co půlrok opakuje. Zastavujeme a jdeme zjišťovat, jak to s tou rýží tedy vlastně je.
Na západní straně ostrova to žije. Roviny jsou ideálním místem pro pěstování rýže a silnice jsou v daleko lepším stavu, takže v Pangururan, na západní straně ostrova, jsme zanedlouho. Obědová pauza nás zavede do další tradiční restaurace. Nasi Gorek – smažená rýže s chilli a vejcem, jídlo, které místní snídají, obědvají i večeří, to jistí.
Opouštíme Samosir a za necelou čtvrthodinku už zastavujeme u horkých pramenů. I tady to vypadá tak, že: „dobře už bylo“. Procházíme okolo zašlých lázní a jdeme se podívat na sirné vývěry. Nikde nikdo. Po několika minutách už opět nasedáme do auta a jedeme dál na sever.
Počasí se zlepšuje. Venku je teď nádherně slunečno. Místo nekonečné jízdy autem se jdeme alespoň trošičku projít. Další zastávkou je vyhlídka nad překrásným údolím s rýžovými plantážemi, a pak už se musíme vracet zpět.
Jezero Sidihoni je naší poslední zastávkou. Vracíme se zpět na Samosir. Silnice, pokud se místní děravé cestě s výmoly dá tak říct, nás vede do středu ostrova. Rušné ulice západního pobřeží necháváme za zády. Místo nich nás čeká projížďka skrz malé jakoby opuštěné vesničky.
Přijíždíme do krajiny, kterou by nejeden Středoevropan nazval „nudnou“, nebo také typicky středoevropskou. Před námi se objevuje jehličnatý les, louky a docela obyčejné jezero. I tak je ale Sidihoni považováno za světový unikát. Jedná se totiž o jezero, které bylo vytvořeno na jezeře. Takových se dá v rámci světa najít jen několik. Daleko víc než místní zvláštnost nás ale zaujali místní buvoli.
Projíždíme skrz ostrov směrem na východ a brzy se dostáváme do husté mlhy. Adi, náš indonéský řidič, jede krokem. Na takové podmínky není zvyklý. V Tuktuk už zase prší.
Na sever do Ketambe
11. 2. Pondělí – dnešní plán je jasný, potřebujeme se přesunout na sever do Ketambe, odkud se další den vypravíme na třídenní návštěvu místní džungle. Vstáváme brzy. Aby naše cesta nebyla jen nekonečnou jízdou po zničených sumaterských silnicích, máme během dne naplánováno několik zastavení.
Hned první zastávka se ale příliš nepovede. Hledáme totiž restauraci, ve které bychom si mohli dát nějakou snídani. Zkombinovat požadavky muslimských řidičů na „halal“ jídlo a k tomu ještě evropský styl kuchyně je v podstatě nemožné, a tak po hodině jízdy zastavujeme u restaurace s tradičním indonéským jídlem, kde si někteří dávají tradiční snídani a někteří pouze vařená vejce s rajčaty.
Opouštíme ostrov Samosir a stoupáme vzhůru. Další zastávkou, kde se loučíme s výhledem na jezero a kráter Toba, je vyhlídka Tele. Výhledy jsou tu nádherné, a to i přesto, že je dnes opět trochu pod mrakem. Poslední ohlédnutí za „turistickou částí Indonésie“ a jede se dál.
Těsně před městem Sidikalang přijíždíme mezi slavící Indonésany. Času máme dost, a tak zastavujeme a jdeme se podívat, co se na shromáždění děje. Během chvíle máme jasno. Místní jsou oblečeni do tradičních batackých krojů a tančí okolo rakve. Na rozdíl od našich pohřbů na těch batackých se nebrečí, nýbrž oslavuje. Chvíli nevěřícně zíráme, a pak už opět nasedáme do auta a občerstveni smaženým banánem pokračujeme do centra města.
Sidikalang je typické sumaterské město plné chaosu, smogu a špíny. Nechybí zde ani obrovský tradiční trh, cíl naší zastávky. „peklo na zemi,“ zhodnotil přesně před rokem zdejší trh můj kamarád. Letos je to jiné. Špína, smrad z živých i mrtvých zvířat, chaos, křik, všechno je jakoby snesitelnější. Kupujeme palmový cukr v hroudách a kafe. Největší atrakcí jsme široko daleko opět my, a tak nás čeká nejedno selfíčko s místními prodejci i dětmi.
Na okraji trhu se zastavujeme u extrémně nezdravých, zato super dobrých sladkých plněných placek. Pokud měl kdokoli doteď hlad, stačí kousek této lokální sladkůstky a můžeme jet bez oběda dál.
Za Sidikalang se silnice začíná „drolit“. Výmoly jsou tu tak obrovské, že jedeme sotva dvacet kilometrů v hodině. Začínáme chápat, proč nám cesta bude trvat celý den. Po několikahodinové natřásající jízdě stavíme u obchůdku s kokosy. Slunce se chýlí k obzoru a před námi je ještě sjezd z hor a závěrečná „rovinka“ do Pondok Wisata, našeho dnešního hotýlku.
Přijíždíme v sedm večer. Zdravíme se s Alexem, naším průvodcem po džungli a po rychlém briefingu jdeme spát. Zítra nás totiž čeká první den „procházky v džungli“.
