V džungli. Den první
12. 2. Úterý – první den trekování s Alexem.
Snídaně, dobalení věcí a už je devět ráno. „Are you ready?,“ ptá se Alex a podává nám návleky, které si obouváme přímo do bot. „Yes!,“ odpovídáme a po nezbytné fotografii vyrážíme směrem do džungle. Poslední zastávkou před pralesní vegetací je tak trochu nelegální obchůdek s kvašeným vínem, jediným alkoholem široko daleko. Kupuji tajné zásoby, a pak už se vydáváme společně vzhůru.
Je vedro. Rozuměj vedro a dusno. Intan jde s námi. Alex ji včera večer dokázal přemluvit, a to i přesto, že si s sebou nevzala ani spacák, ani karimatku a kromě žabek nemá jiné boty. Po prvních deseti minutách začínám chápat, že to Intan dlouho nezvládne. Po dalších pěti minutách zastavujeme. Intan sotva dýchá a navrhuje, že se vrátí. Alex jde s ní a my spokojeně odpočíváme a hledíme do korun stromů. Ne. Nikde žádný orangutan v dosahu.
Alex se vrací a my společně bloudíme skrz labyrint a „zahradu“, místa s ovocnými stromy, kde se orangutani nejčastěji nachází. Náš průvodce náš informuje o všech jedovatých a jedlých rostlinách a plodech. Ptáme se ho vlastně na všechno :) . Za dopoledne vidíme jen pár opic a mnoho hmyzu. Faunu nám vynahrazuje místní flora, která je opravdu bujně rostoucí.
Přicházíme k řece, našemu dnešnímu kempu. Odhazujeme batohy a vítáme se s nosiči a s Intan, která se k našemu překvapení nakonec rozhodla vypravit po lehčí trase společně s nimi. Koupeme se v řece a nad hlavou nám běhají opice. Po obědě se vydáváme opět do labyrintu. Máme štěstí. Jako první vidíme orangutaní samici s mládětem. S nadšením ukazujeme do korun stromů, a když pak zvědavá samice sestoupí až pár metrů nad zem, tajíme dech.
Dnes máme opravdu štěstí. Jen několik metrů od samice se totiž nachází i další dva dospělí orangutani. Samec a samice. Pozorujeme krásná zvířata, a když už se pomalu chýlí k západu slunce, rozhodujeme se vrátit zpět do kempu.
Večeře se vaří už několik hodin. Na místním přírodním ohništi se není čemu divit. Čteme „výletní knihu“ o panu Ove a okolo osmé se konečně začíná prostírat. „Jídlo, to by Indonésanům šlo,“ říkám si při polykání úžasného pečeného kuřete, rýže, salátku a pálivé omáčky s tempehem.
S úplně přejedeným bříškem si pak společně s ostatními lehám do našeho „přenosného“ plastového stanu :).
V džungli. Den druhý.
13. 2. Středa – líní Indonésané.
Vstáváme okolo osmé ráno. Déle se spát nedá. I tak jsme téměř první vzhůru. Naši nosiči ještě spí. Při představě, jak dlouho se bude vařit voda na čaj a samotná snídaně , se mi začíná potit čelo. Balíme věci a jdeme se koupat do řeky. Čteme Oveho a v deset ráno dostáváme konečně čaj. Dochází mi trpělivost. Jdu si promluvit s Alexem, že takhle to tedy opravdu nejde. Během výměny názorů mi dochází, že jako žena – Evropanka a křesťanka nemám u našeho průvodce žádnou autoritu, a to i přesto, že jsem jeho klient. S vnitřním třesem si sedám k naší skupince. Dalších 40 minut, a konečně se podávají palačinky(!), opravdu netradiční jídlo, které je v indonéské představě brané jako tradiční evropská snídaně. „No jo, chtěli nám udělat radost,“ říkám si, když v půl dvanácté, během největšího pařáku nahazuji batoh a řadím se do fronty za Alexe.
Dnešní den je výrazně náročnější, než včerejší. Terén vede nahoru a dolu. Alex nám ukazuje mahagonové dřevo a po první hodině objevujeme pytlácké pasti. Ničíme primitivní návnady na nelegální lov zvířat (nacházíme se v národním parku), přičemž nám Alex ukazuje, jak vlastně zdejší pasti fungují.
Vracíme se zpátky k vodě. Brodíme řeku na druhou stranu a přicházíme do dalšího kempu. Koupačka a zasloužený odpočinek. Oběd, který kvůli rannímu zpoždění přichází až odpoledne a ve tři hodiny už opět vyrážíme „na lehko“ do kopců. Stoupáme přímo vzhůru. Kroutím hlavou a přemýšlím, zda se nám chce Alex za něco pomstít. Hledáme gibbony, velmi plaché a rychlé primáty.
Procházíme okolo čtvrtého kempu, kde náhodou potkávám spolucestovatele ze Srí Lanky. Nechápu. Prohodíme pár slov a už zase stoupáme vzhůru. Přicházíme na hřeben, kde se snažíme vystopovat zuborožce. Slyšíme ho zpívat i mávat křídly, ale přes bujnou vegetaci se nám ho vidět nakonec nepodaří.
Zpět se vracíme přes horké prameny, kde se ale už nikdo nechce koupat. Jsme vyřízení. Jdeme se v rychlosti koupat do řeky, a pak už ležíme ve stanu, čteme a čekáme na večeři.