V džungli. Den třetí.
14. 2. Čtvrtek – další orangutani a cesta z pralesa
Vstáváme v osm. Balíme všechny věci. V půl deváté dostáváme snídani a v devět už vyrážíme na poslední celodenní putování džunglí. „Naše rozmluvy s Alexem očividně zabraly,“ říkám si při pohledu na hodinky.
Jdeme okolo řeky a potkáváme první zvířátka. Sova, obrovská veverka a někde v dáli slyšíme i gibbona. Procházíme skrz jeskyni a opět brodíme řeku. Odhazujeme batohy, svlékáme se do plavek, a jdeme se osvěžit do chladné řeky.
Místo čekání na oběd jdeme prozkoumávat les. Opět máme štěstí. V korunách stromů se houpe další mládě s matkou. Bez batohu se chodí mnohem lépe. Pokračujeme dál a potkáváme dalšího mladého orangutana. Tak si říkám, jestli tu nejsou trochu přemnožení. (Pozn.V Ketambe orangutany nekrmí, ani je nijak jinak nelákají, jako je tomu například v Bukitlavang, kde jsou orangutani v podstatě závislí na krmení místních.)
Přicházíme zpět do kempu a opět se jdeme koupat. I dnes je překrásně. Ve stínu stromů uhýbáme před slunečními paprsky a brzy dostáváme oběd. Ve tři hodiny odpoledne se balíme a zvedáme. Poslední pohled na oblíbenou řeku a už zase stoupáme vzhůru. Přicházíme na hřeben, ze kterého máme všeříkající pohled na místní džungli a vykácené pastviny monokulturní palmy olejné. Memento je doplněno o mobilní signál, takže nám všem začínají pípat mobily o sto šest.
Okolo šesté odpolední přicházíme do hotelu Pondok Wisata. Zdravím se s majitelem a postupně si všichni užíváme sprchu. Balíme se, loučíme se s Alexem a ostatními Indonésany, nasedáme do auta a vyrážíme na všemi odsouhlasený noční přejezd do Singkil.
Srážka s indonéskou mentalitou
15. 2. Pátek- jízda po indonésku.
Do Singkil přijíždíme úplně rozlámaní v 5:30 ráno. Naši řidiči nás vezou přímo do přístavu, kde budíme kapitána a nasedáme na jeho loď. Je příliš brzy. Vyjíždět se bude nejdříve v osm ráno. Jsme ale v Indonésii, a tak se z osmé může stát klidně „nikdy“. Ustýláme si v podpalubí a jdeme spát.
Vstáváme před osmou. Loď se vyplout nechystá, a tak jdeme do nedaleké restaurace na snídani. Vracíme se okolo deváté. V půl desáté zjišťujeme, že je odliv (kupodivu!), a tak musíme čekat až do půl druhé odpoledne. Nikdo se nevzteká. Nikdo nenadává. Nikoho nenapadne osočit kapitána, který s lodí vyjíždí každý den, že by čas odlivu a přílivu měl vědět. Všichni spokojeně čekají. Času je v Indonésii vždycky dost.
Konečně je půl druhé a naše loď se opravdu odlepuje od břehu. Vyplouváme za dalším dobrodružstvím, a tak trochu jásáme! Jenže pak přijde na řadu mělčina, ve které je zaseknutá už jedna loď. Desítky lidí vyskakují do moře a snaží se loď odšťouchnout. Přemýšlím, jestli ví, že se všude kolem nich nachází mořští krokodýli, ale pak už se v mělčině zasekáváme i my.
Kroutím bezmocně hlavou, klepu si na čelo a přemýšlím, jak místní stát může vlastně fungovat… Ještě štěstí, že nám poslíček z Medanu přivezl další zásobu piv. Otvíráme teplé plecháče a opět čekáme. Přichází vlna za vlnou, které nás postupně došoupou až do hlubší části, kde po radostném výkřiku opět plujeme!
V půl šesté se před námi objevují zřetelné kontury přelidněného ostrova Pulau Balai. Voda už je zcela průzračně modrá a před námi se z mořské hladiny zvedají první bílé pláže. Za půl hodiny už vysedáme celí rozlámaní z lodě. „Konečně,“ říkám si při pohledu na hodinky. Rychlá sprcha a v sedm už máme sraz v domě Intan, kde nám servíruje večeři její maminka.
Stůl tu není, a tak sedíme všichni v kroužku přímo na zemi. Ryba, kterou ráno chytil Intanin tatínek, krevety, rýže, zeleninový salát i omáčka a čerstvé ovoce, všechno je tak dobré, že rázem zapomínáme na několikahodinové utrpení. Bez zaváhání se shodujeme, že tohle je nejlepší jídlo, které jsme zatím v Indonésii jedli.
Po večeři se musíme jít projít. Jsme tak nacpaní, že bychom určitě neusnuli. Procházíme okolo temných částí ostrova, i mezi osvětlenými domy. Sem tam nás do nosu praští smrad páleného plastu. „Moc se tady toho nezměnilo,“ říkám si s nostalgickými vzpomínkami na své čtyřměsíční působení z minulého roku.
